Proces formalizace textových dokumentů je společenskou dohodou a obecně akceptovanou zvyklostí. Slouží přehlednosti a srozumitelnosti. Nejde jen o estetiku, ale především o spolehlivější orientaci. 

Jako čtenáři odborných publikací si těchto formálních (ano, doslova) vymožeností užíváme často už nevědomě. Automaticky totiž předpokládáme, že se v nové knize vyznáme. Oprávněně očekáváme, že skrze běžnou a nám známou formu rychleji a snadněji nalezneme to, co hledáme a potřebujeme. 

Formality tu zkrátka nejsou proto, aby ztěžovaly život autorům, nýbrž aby jej usnadňovaly čtenářům. Při procházení, čtení a studijním či badatelském vytěžování práce dodržení těchto formálních prostředků ocení zejména jejich uživatelé. I doposud neznámý text se pro ně díky tomu stává bezpečným územím. Je to podobné jako s dopravními předpisy – i v cizím městě či dokonce v jiné zemi se zásluhou stejného dopravního značení vcelku snadno dostaneme tam, kam chceme. Zaplaťpánbůh za to. 

Absentující či nevhodná úprava proto může naší práci uškodit. Může totiž negativně ovlivnit vnímání její obsahové kvality. A to nejen ze strany posuzovatelů a hodnotitelů, ale především jejich čtenářů. A to by byla věčná škoda.

Jak tedy na to? Existují veskrze dva přístupy, jak se s patřičnou úpravou textu vypořádat – průběžně nebo jednorázově. Každému bude vyhovovat něco jiného. Někdo se bude raději věnovat úpravám na každé právě dopsané stránce, jiného to bude zdržovat a rozptylovat od vlastní tvorby. Jistým kompromisem tak mohou být alespoň formátovací šablony, které ostatně některé školy svým studentům předepisují.

A o co všechno tedy vlastně v té formální úpravě vůbec jde? Odpovědi hledejme v příručkách k tomu určených. Každá z nich nabízí vyčerpávající popis této problematiky a poskytne každému nepřeberné množství užitečných pouček a doporučení. Formální náležitosti bakalářek a diplomek stanovují také interní školní předpisy typu směrnice rektora. Není třeba učit se je nazpamět, ale není radno je ignorovat. Však jsme si to už řekli – bez odpovídajícího „dress codu“ naší práce nás do vybrané společnosti odborníků nepustí. 

Přílohy bakalářek a diplomek vlastní text práce především doplňují. Dokreslují jej a činí ho tak srozumitelnějším. Současně mu pomáhají být i přehlednějším, neboť jej „odlehčují“ od toho, co přímo v hlavním textu být nemusí nebo ani nemůže. 

Co může takovou vhodnou přílohou vůbec být? Úplně cokoli nás napadne. Všechno, co jako autoři považujeme za vhodné, do příloh našeho díla patří. Jen namátkou jmenujme některé z nich – plná znění dokumentů, větší tabulky, formuláře, dotazníky, rozsáhlejší obrazový materiál. 

Diskutuje se o tom, zda jsou přílohy povinnou náležitostí závěrečných prací. Pojďme se shodnout na tom, že jsou minimálně doporučeníhodnou součástí. Úplná absence příloh totiž bude o úplnosti díla vypovídat a svědčit víc, než jejich případná existence. 

Nabízí se tak otázka, kolik tedy takových příloh vlastně přikládat. Tedy nejen, co do jejich počtu, celkového rozsahu i velikosti a délky. Rozhodnutí v tomto nechme na dvou osvědčených parametrech – selském rozumu a zdravé míře. 

Předně je to uspořádání textu do přehledů a tabulek. A nemusí jít o žádnou matematickou problematiku. Jsou to pak i schémata a diagramy. Typickými reprezentanty bývají myšlenkové mapy a logické rozhodovací diagramy. Nebo Ishikawa diagram v podobě rybí kosti.

Využíváme též grafy všemožných tvarů a barev. Od koláčových přes sloupcové až po spojnicové (čárové). Také symboly a značky pomáhají – a to nejen v rychlé orientaci. 

Obrázky, kresby a fotografie jsou vítaným ilustrativním prostředkem. Zcela samostatnou kapitolou jsou potom barvy. Vše výše uvedené totiž nemusíme zpracovat jen v černo-bílé podobě. Jen pamatujme na odborný styl závěrečných prací a nepřežeňme to s nimi.  

Které z nich tedy a kolik jich ale vlastně v bakalářce či diplomce využít? Napovědět by nám mohl náš vlastní (léty ověřený) vkus čtenářů. Jistě totiž máme nějaké oblíbené publikace, v nichž nám vyhovuje také právě formát a četnost těchto podpůrných informačních znázornění. Tak se jimi inspirujme. Naše práce se musí líbit hlavně nám samotným!

Předně je to jejich účel. Úvod i závěr plní (pro své čtenáře) hned několik důležitých funkcí najednou. Krátké, stručné, orientační a rychlé seznámení, objasnění, rekapitulace a zpřehlednění textu celé práce. Uff, tolik věcí najednou. Co víc si přát?

S tím souvisí jejich obsah, skrze který jsou vlastně velmi úzce vzájemně provázány. Úvod ani závěr by neměly postrádat žádný ze stavebních kamenů díla – téma, předmět, motivaci, cíl, metodu ani zdroje, na kterých práce stojí. Úvod se dívá dopředu a plánuje, závěr se ohlíží a shrnuje – a navíc se zpovídá z dosažených výsledků. To jediné úvod neumí ;). 

Úvod i závěr zachovejme srozumitelný a úderný, nezahlcujme je ničím nadbytečným. Do úvodu tak proto nedávejme nic dalšího – jako třeba teorii a naopak do závěru tzv. diskusi či obšírnější zhodnocení. Tyto části práce si zaslouží svůj prostor v samostatných kapitolách k tomu určených. 

Dále je to jejich délka. Obvykle je to jedna či dvě, maximálně tři strany. Bakalářky jsou kratší, diplomky delší. Delší texty je pak vhodné strukturovat do přehlednějších odstavců. Na místě může být i zdůraznění hlavních bodů – například tučným písmem či podtržením. Čtenář takovou pomocnou navigaci dozajista ocení. 

A nakonec je to časový okamžik, kdy je tvoříme. Nabízelo by se, že v tom máme jasno – úvod přece na samém začátku a závěr na konci našeho sepisovaní. Ne každému však takové načasování vyhovuje. Někdo si rád zdokonalování svého úvodu užije až jako příslovečnou tečku. A někdo si naopak chce nahrubo sepsat nejprve závěr, aby věděl, k čemu bude celou prací směřovat. Postupujme jak je libo – proti gustu žádný dišputát ;). 

Úvod a závěr jsou zkrátka a dobře klíčovými texty, které v nemalé míře (hned po prezentaci k obhajobě) rozhodují o úspěchu celé práce. Věnujme jim proto zaslouženou pozornost – té ve studentském životě není nikdy dost. 

Obvykle tak činí řečí nebo jazykem. Sdělují si ústně nebo písemně různorodé informace. Určitým souborem informací je i text závěrečných prací. Takový text je přitom výslednicí několika základních rovin – obsahu, jazyka, stylu a formátu. Obsahu však především. 

Student tyto dílčí aspekty závěrečné práce autorsky provazuje, skládá a sestavuje postupně do konečné podoby. Do podoby významově správných a srozumitelných sdělení. Jeho snaha a úsilí si v tomto zaslouží adekvátní odbornou podporu. A to v každé jeho fázi – přípravné, zpracovatelské či spisovatelské. Každou možnou pomocnou aktivitou – koučinkem, mentoringem, poradenstvím či korekturou. 

Ano, korektura by neměla být jedinou externí pomocí, natož až v samotném závěru díla. A neměla by se ani omezit jen na gramatiku či stylistiku. Pokud už něco kontrolujeme, revidujeme a doplňujeme, upravujeme či opravujeme, měla by to být především samotná podstata práce. Tedy její celý logický rámec – záměr, východiska, zpracování a výsledná zjištění. 

Ověřujeme si proto průběžně zejména jasnost, přesnost, přehlednost, výstižnost, návaznost, stručnost a komplexnost, stejně jako vhodnou chronologii, systematiku, hierarchii a hlavně faktografii. 

A těmi korektory nemusí být pouze profesionálové, kteří se tím živí. Užitečnou zpětnou vazbu nám může poskytnout každý, kdo se s naší bakalářkou či diplomkou pozorně a se zájmem seznámí. Nejlepšími „korektory“ v tomto smyslu tak často bývají naši nejbližší – rodiče, sourozenci, partneři a kolegové. 

No a s tou gramatikou, tvaroslovím a interpunkcí nechť nám pomůže paní učitelka češtiny ze základky či střední. Jistě nás ráda uvidí!

Neodmítejme však dokonalost. Je jistě dobré v citování a parafrázování nechybovat. A pomoci by nám v tom mohlo zamyšlení se nad několika zásadními otázkami.

Například kdy citovat a kdy parafrázovat? Naše vlastní zkušenost čtenářů nám napovídá, že citace budou mít své místo spíše v údernějším doslovném sdělení zřejmě kratší myšlenky – a to pro její zvýraznění a zdůraznění. Naopak parafráze využijeme spíše ve volnějším vyjádření třeba i souboru myšlenek či sdělení. 

A jak je to s počty? Kolik citací a parafrází vlastně v textu mít? Přece „tak akorát“! Kolik že to ale je? No, právě tolik, aby svým výskytem pomáhaly dotvářet obsahovou podstatu práce. Neměly by tedy textu dominovat, natož ho převažovat. Je to jako s kořením – nepochutnáme si, když je jídlo málo slané, a ještě méně, když je přesolené. Míra a intenzita cizích myšlenek musí zkrátka našemu textu tzv. „slušet“ – jako jeho nezbytný (ale stále jen) doplněk. Na druhou stranu však může počet citací a parafrází souviset s celkovým množstvím informačních zdrojů, z nichž čerpáme. A u nich platí, že čím je jich více, tím je to lépe.

Ano, zdroje a s nimi související další otázka – z čeho vlastně ty cizí myšlenky čerpat. Vraťme se v tomto ohledu k tématu o cizích informačních zdrojích, prosím, ať tu nejsme příliš „dlouzí“. Zásadní je jejich věcná relevantnost. A doplňme si to ještě o doporučení vybírat a volit tyto zdroje podle jejich autorů. Ať jsou to již fyzické osoby nebo instituce. Důležitá je jejich důvěryhodnost. 

A proč vlastně citovat a parafrázovat? Za prvé proto, že nejsme první, kdo se daným tématem či problémem zabývá. Byla tu před námi a je i dnes celá řada těch, kteří nejen nám měli, a stále mají, co říct. To, že je objevíme a využijeme svědčí především o našich vlastních odborných schopnostech. A za druhé proto, že jsme solidní a nechceme být tzv. plagiátoři a přivlastnit si tak to, co nám tedy nepatří. Tedy jejich autorství. 

Nakonec to nejdůležitější – kdy a kde citace a parafráze využít. Souvisí to s jejich účelem a funkcí v našem textu. Obvykle na třech místech. Tam, kde jen něco konstatujeme. Tam, kde s jiným autorem souhlasíme a chceme jeho sdělením poukázat na správnost našeho obsahu. A naopak také tam, kde nesouhlasíme, a chceme se vymezit. 

Takhle unáhleně však nepostupují ani skuteční spisovatelé. I ti si nejdříve připravují dějovou linku, charaktery hlavních postav, posloupnost jednotlivých zápletek, expozici různorodých prostředí a mnohé další nezbytné součásti budoucího literárního díla. Aby je pak mohli začít racionálně a ladně upravovat, spojovat, doplňovat, propojovat, vylepšovat a provazovat. Prostě zcelovat a cizelovat do žádoucí souvislé textové podoby.

Promyšlené skládání získaných či vytvořených (a hlavně pečlivě připravených) stavebních prvků do celkové čtivé a srozumitelné mozaiky je jistě klíčovou etapou. Na jejím zvládnutí totiž konečný výsledek práce závisí stejně jako na samotné obsahové podstatě. Ano, mít v rukou relevantní obsahová zjištění ještě neznamená mít k dispozici výsledný text pro čtenáře.

To, že sepsaná závěrečná práce je textovým formátem, také neznamená to, že jako souvislý text musí i postupně vznikat. A to, že všechny tyto práce vypadají svým textovým pojetím veskrze totožně, neznamená, že všichni jejich autoři budou také stejně postupovat.

Ač někdo třeba může být tím zázračným dítětem, které celý text napíše tzv. „na první dobrou“ bez jakýchkoliv přípravných postřehů, poznámek, skic, náčrtků či myšlenkových map, většina studentů bude tvořit postupně. A tak jistě i produktivněji a bezpečněji. 

Každý z nás však půjde svou vlastní cestou, která mu vyhovuje, na jakou je zvyklý. Bude používat to, co se mu osvědčilo a bez problémů mu funguje. Je vhodné si tento unikátní způsob postupného vznikání výsledné práce zvědomit a také popsat. A rozdělit se tak s budoucími čtenáři o naše tvůrčí know – how. Technika tvorby konečného textu totiž může být na práci tím nejcennějším. 

Obsah plní svou orientační funkci nejen v souvislosti s tematickým rozčleněním na jednotlivé kapitoly a dílčí subkapitoly, ale také s ohledem na celkový rozsah díla. Rozsáhlejší text bude zřejmě vyžadovat čitelnější strukturu a obsah tak bude v daném dokumentu plnit významnější roli. 

Možnou neznámou ke zvážení může být délka názvu jednotlivých kapitol. Pokud to není nezbytně nutné, srozumitelnosti obsahu prospějí názvy kapitol v délce nepřesahující jeden řádek. 

Konstrukce obsahu nepodléhá tak striktním akademickým regulacím, jako třeba citace. Patří tak spíše do výsostné oblasti autorské alchymie. Na místě je pak o to více otázka, jak a čím zodpovědným tvůrcům při koncipování obsahu pomoci. Odpověď je nasnadě – principem proporcionality.

Proporcionalita obsahu vyjadřuje poměr mezi množstvím textu a kapitol. A ze své podstaty nabádá k rovnoměrnosti. Není až tak podstatné, jestli bude jedna dílčí kapitola obsahovat text v délce jedné, tří nebo pěti stran. Jde spíše o to, aby se tato míra uplatňovala co možná nejpodobněji v celé práci. Jinými slovy řečeno jde o to, aby obsahová „hustota a výživnost“ byla v rámci celého díla pokud možno konzistentní a přispívala tak k čitelnosti. 

A nakonec to nejlepší – tedy množství a označování úrovní členění kapitol. Zda bude jedno-, dvou-, tří- či vícemístné. Jednomístné běžně nestačí a více než třímístné už může obsah znepřehledňovat. A také jaké číslice zvolíme – zda běžné arabské či archaičtější římské. Je výhradně na nás, jak podrobnou a jak pojatou navigací budeme chtít naše čtenáře vybavit. 

Ano, je to tak – účel obsahu je striktně čtenářský, tak na to při jeho tvorbě mysleme. V tomto kontextu se někteří autoři rozhodují pro uvedení dvojího formátu obsahu – v jeho maximálně stručné a současně v jeho naopak plné a detailní verzi. 

Výhradně díky přehlednému a srozumitelnému abstraktu se totiž potenciální zájemci o danou problematiku mohou rychle a spolehlivě zorientovat. V tom pro ně nejpodstatnějším – a to, zda je pro ně naše dílo svým obsahem relevantní. A mají tak číst dál nebo jej odložit. Tedy zda se s naším zhmotnělým úsilím seznámit nebo jej ignorovat.  

Ano, abstrakt musí být doslova zázračným filtrem, ukazatelem a magnetem zároveň. Nepromarněme proto jeho výjimečnou informačně – vyhledávací funkci a „nadopujme“ ho doslova vším, čím naše práce opravdu je. Ničím víc, ale ani méně. 

Je to jako v pohádce O kohoutkovi a slepičce. Výsledná úspěšnost naší práce je dána její využitelností, ta je určená její čteností, jež je dána její dohledatelností, která je určená právě stručnou výstižností abstraktu. 

Pohlídejme si proto, ať nám v něm nechybí jasné vyjádření toho:

• čemu jsme se chtěli věnovat (téma)
• s jakým záměrem (cíl)
• jak jsme postupovali (metodika)
• čeho jsme dosáhli (výsledky)
• k čemu to lze využít (hodnota)

V jistém slova smyslu by měl abstrakt svým obsahem i rozsahem obstát coby akademická verze tzv. elevator pitch. Tedy rychlého, přesto zcela vyčerpávajícího vysvětlení „jádra pudla“. 

Netvořme zkrátka abstrakt jen pro to, že tam být má, ale proto, že ho tam pro „další životnost“ naší práce nezbytně potřebujeme. Koncipujme ho právě z toho důvodu jako jedinečný text, na kterém nám záleží nejvíce. Bude to ostatně současně i jediná část textu, kterou si kdy kdo vůbec přečte. Tak ať to stojí za to!