Lidé mívají rozum. Když ho používají, mohou si vzájemně rozumět. Za účelem porozumění se proto dorozumívají. Nejlépe nějakým srozumitelným způsobem.
Obvykle tak činí řečí nebo jazykem. Sdělují si ústně nebo písemně různorodé informace. Určitým souborem informací je i text závěrečných prací. Takový text je přitom výslednicí několika základních rovin – obsahu, jazyka, stylu a formátu. Obsahu však především.
Student tyto dílčí aspekty závěrečné práce autorsky provazuje, skládá a sestavuje postupně do konečné podoby. Do podoby významově správných a srozumitelných sdělení. Jeho snaha a úsilí si v tomto zaslouží adekvátní odbornou podporu. A to v každé jeho fázi – přípravné, zpracovatelské či spisovatelské. Každou možnou pomocnou aktivitou – koučinkem, mentoringem, poradenstvím či korekturou.
Ano, korektura by neměla být jedinou externí pomocí, natož až v samotném závěru díla. A neměla by se ani omezit jen na gramatiku či stylistiku. Pokud už něco kontrolujeme, revidujeme a doplňujeme, upravujeme či opravujeme, měla by to být především samotná podstata práce. Tedy její celý logický rámec – záměr, východiska, zpracování a výsledná zjištění.
Ověřujeme si proto průběžně zejména jasnost, přesnost, přehlednost, výstižnost, návaznost, stručnost a komplexnost, stejně jako vhodnou chronologii, systematiku, hierarchii a hlavně faktografii.
A těmi korektory nemusí být pouze profesionálové, kteří se tím živí. Užitečnou zpětnou vazbu nám může poskytnout každý, kdo se s naší bakalářkou či diplomkou pozorně a se zájmem seznámí. Nejlepšími „korektory“ v tomto smyslu tak často bývají naši nejbližší – rodiče, sourozenci, partneři a kolegové.
No a s tou gramatikou, tvaroslovím a interpunkcí nechť nám pomůže paní učitelka češtiny ze základky či střední. Jistě nás ráda uvidí!
