Předně je to naše osobní důkladné ohlédnutí se za celým obdobím přípravy, zpracování, sepisování a hodnocení závěrečné práce. A to ve všech souvislostech, do těch nejmenších detailů. Je to souhrnná rekapitulace celého procesu jejího postupného vznikání, tvoření a nakonec i faktického využití. Jde o zvědomění si všech našich „investic“ do ní na straně jedné a jakéhokoli získaného přínosu či prospěchu na straně druhé. Je to výraz nefalšovaného zájmu o naší vzdělávací rentabilitu. 

Je to velké bilancování všech myslitelných vstupů a výstupů. A to zejména pomyslných nákladů (v podobě úsilí nebo i stresu) a výnosů (v podobě rekvalifikačních schopností, kariérních příležitostí, osobnostního rozvoje nebo i finanční odměny). Je také o vážení všech využitých zdrojů (v podobě času, systému, lidí či informací) v poměru k získaným aktivům (hmatatelným hodnotám). Jde o vyjádření dosaženého výsledku – nakolik jsme dosáhli „hospodářského“ zisku nebo ztráty. Je to přiznání si, že bychom dnes možná postupovali jinak. A v něčem naopak úplně stejně. 

Tato všechna porovnání pro nás představují jak cenná poznání, tak i zcela nové hodnoty. Díky uvědomění si všech pro nás užitečných a tudíž hodnotných poznatků. Právě evaluace nám pomáhá zcela jinak nahlížet a rozumět zdánlivě nedůležitým, nahodilým či nesouvisejícím zjištěním. A přetvářet je tak skromně a nenápadně do nových úrovní našich znalostí a dovedností. Progres našich schopností se totiž rodí okamžikem jejich vědomého rozpoznání. 

Sečteno a podtrženo. Nenechme si utéct ze závěrečné práce to nejhodnotnější. Naše vlastní zhodnocení. A to v duchu všeho zde zmíněného – ve dvojím slova smyslu a v těsné návaznosti za sebou. Za prvé naše sebe-hodnocení všeho s prací souvisejícího. A za druhé proměnu tohoto uvědomění ve skutečné hodnoty. Zasloužíme si je – jsme jich hodni!

Bakalářka či diplomka jsou totiž výstižným vyjádřením naší aktuálně získané odborné specializace. A to nám může pomoci navázat preferované pracovní či podnikatelské vztahy. Informujeme tím totiž všechny potenciální zájemce o spolupráci s námi o našem čerstvě nabytém profesním zaměření. Napomáháme si tak významně (nejen na trhu práce) k naší „čitelnosti“. Jdeme tak naproti zajímavým příležitostem. 

Zviditelnění závěrečné práce nezaměňujme s jejím zveřejněním, jemuž jsme se zde věnovali před nedávnem. Každé z toho má svůj účel – zviditelnění má zejména upřesnit naší oborovou vysokoškolskou kvalifikaci. Ale nejen to – má nás také odlišit. Zviditelnění i zveřejnění však mají jedno společné – stávají se trvalou součástí našeho vzdělávacího portfolia. 

Co tedy ono zviditelnění závěrečné práce vlastně je? Jednoduše uvedení jejího názvu a roku zpracování. Čím výstižněji jsme svou práci pojmenovali, tím přesněji o nás informujeme. Zdůrazňujeme tím zkušenosti, které můžeme nabídnout.

To ale nemusí být vše, co o sobě můžeme ostatním sdělit. „Vyšší dívčí“ představuje zviditelnění také faktického využití naší práce, (tedy kde a jak jsme svou práci prakticky uplatnili), způsob jejího uveřejnění (tedy kde a jak jsme celou, nebo část, práce prezentovali či publikovali) nebo také účast v soutěži závěrečných prací (tedy kde a jak jsme kvality naší práce porovnali s jinými pracemi). 

To vše lze sdílet. Každá z těchto věcí o nás totiž vypovídá to, že se tzv. „máme k světu“! A o tom by ten svět měl přece vědět ;). 

Ano, jasně, získali jsme titul, ale komu tohle dneska stačí? Často bohužel mnohým studentům. Což však rozhodně není ani ekonomické, ani ekologické. Nevyužít zcela a beze zbytků po všech stránkách to, co můžeme, hraničí s vysloveně zhýralým plýtváním ;).

Pokud jsme se díky bakalářce či diplomce kompetenčně rozvinuli, profesně rekvalifikovali, kariérně uplatnili a finančně si vydělali, je čas na „třešničku na dortu“ – čas zapracovat na našem odborném renomé. A není zřejmě vhodnějšího způsobu, než prostřednictvím účasti ve studentské soutěži závěrečných prací. 

Tyto soutěže jsou dnes již tradičními akcemi, kde nejde primárně o poměřování sil a výkonu, o prvenství, o cenu či výhru. Jde v nich spíše o napínavou hru, o cennou zkušenost, o vždy tolik potřebnou motivaci a inspiraci, o představení se, o kolegiální kontakty, o poznání jiných prací, jejich autorů, jiného posuzování, jiných hodnotitelů a jejich pohledu. 

Je přirozené, že každý absolvent si po úspěšném skončení školy přeje co možná nejlepší pracovní uplatnění. Stejně tak si každá organizace – ať již úřad nebo podnik, oborová nebo profesní komora či asociace, přejí co možná nejkvalitnější pracovníky. 

Vedle standardní inzerce a náborových akcí ale tito potenciální zaměstnavatelé a zaměstnanci nemají mnoho možností, jak jeden druhého poznat. Závěrečné práce tak (vedle školních praxí) patří k vítaným příležitostem vzájemného seznamování. (Zpracování reálného problému v rámci bakalářek a diplomek bývá skvělou, i když stále ještě dnes vesměs výjimečnou, či přinejmenším nadstandardní, synergií oboustranné spolupráce.)

Tyto soutěže probíhají každoročně, je jich nepřeberně, každý rok vzniká (ale i zaniká) nějaká nová. Nezřídka si je organizují i samotné vysoké školy. Svým účastníkům nabízejí jasný benefit – příležitost i schopnost „vystoupit z davu“ a získat nestranné posouzení a uznání jejich doposud především jen školních prací. To je totiž přesně to, co čerství absolventi na trhu práce (a podnikání) potřebují – „ostruhy a jméno“. A stačí k tomu jen tři malé kroky – najít a vybrat si z těch mnoha soutěží tu nejvhodnější, rozhodnout se a přihlásit. Držme si palce!

Bez našeho vlastního přičinění se o našich (v potu tváře vydobytých) závěrech a doporučeních totiž zřejmě vůbec nikdo nedozví. Rozhodně ne ti správní lidé, kteří by mohli mít vliv na to, oč nám teď jde především – o naše úspěšné pracovní uplatnění. A to by bylo trestuhodné zanedbání. Téměř hraničící se sebepoškozováním ;).

Připomeňme si, že řeč není o veřejném charakteru závěrečné práce ve smyslu vysokoškolských předpisů (škola jistě práce zpřístupňuje), nýbrž o potřebě opravdu funkční publicity ve smyslu skutečného využití jejího reálného kariérního potenciálu. 

Takže jak vlastně na to? Předně si ujasněme, kde všude bychom mohli naší práci představit. Odpověď je až triviálně jednoduchá – všude, kde nás jen napadne, a kde to jen trochu půjde. V rodinném kruhu, mezi přáteli a známými, na půdě školy, v zaměstnání, v odborném či profesním společenství, v podnikatelských kruzích nebo státní sféře. 

V každé této oblasti se ke zveřejňování nabízí různé možnosti – osobní vystoupení v rámci nějakého setkání, předání písemných podkladů, natočení videoprezentace a jistě mnohé další. Je však třeba navnímat a odhadnout skutečný zájem a možný prostor ke zveřejnění. A úměrně tomu zvolit adekvátní formát našeho díla. Jen tak se mu totiž dostane žádoucí pozornosti. A o tu nám jde zejména. 

Řada subjektů, podniků či sdružení vydává nějaké své zpravodaje či bulletiny, pořádá konference nebo organizuje eventy, kde se jim náš příspěvek může vysloveně hodit. Změňme svůj mindset – nebuďme jen prosebníky, staňme se partnery. Nalaďme se na win – win princip. Nepochybujme o tom, zkusme to.

V každém případě záleží na správném rozhodnutí, co přesně zveřejňovat – tedy jaký tvar a délku závěrečné práce. Zda pouze abstrakt, obsáhlejší referát, konkrétní výňatky nebo celou práci. Podstatné je i vhodné načasování – doporučit lze co nejdříve po dokončení. A pak také vždy, když se k tomu naskytne sebemenší příležitost. 

O svém právě dokončeném a úspěšně obhájeném počinu se určitě zmíníme i na všech našich sebeprezentačních platformách – LindkedIn síti, v životopise, případně na osobním webu. Ale o tom zase až příště.

Co však taková využitelnost u bakalářek a diplomek vlastně znamená? Cokoli, co nám poslouží nad rámec formálního splnění této školní povinnosti a získání vysokoškolského titulu. Podívejme se společně na „desatero“ této využitelnosti a popřemýšlejme, co z níže uvedených benefitů by se nás mohlo týkat. Vezmeme to postupně – od toho nejsamozřejmějšího až po to nejhodnotnější. 

1. Předně si důkladně ověříme užitečnost získaných školních poznatků. Nakolik a čím vlastně nás studium vybavilo. Co z toho jsme opravdu potřebovali a skutečně využili. Získáme tím výjimečnou zpětnou vazbu. 

2. Rozhodně se také zkompetentníme. A to hned v několika klíčových disciplínách – v sebeřízení, komunikaci, time managementu, informační a mediální gramotnosti, kritickém myšlení, organizaci práce a projektovém řízení. 

3. Zásadně si též rozšíříme náš dosavadní networking o odborné, konzultační a profesní kontakty. Nebudeme se totiž jako autoři izolovat. Naopak se obklopíme co možná největším množstvím lidí, z nichž mnohé budeme nově poznávat právě v souvislosti s naší závěrečnou prací. 

4. Projdeme skutečnou rekvalifikaci – díky osvojení si schopnosti aplikovat dosavadní teoretické znalosti a dovednosti v praxi. Funkčním a smysluplným způsobem.

5. Něco konkrétního zjistíme a vyřešíme. S něčím fakt potřebným tak někomu významně pomůžeme. Zapojíme se do realizace skutečných podnikatelských nebo neziskových projektů. Naše práce najde své reálné uplatnění.

6. Získáme za to odměnu – ať již v jakékoli podobě. Nemusí jít totiž vždy o finance. Naučíme se vnímat její další a možná zajímavější a prospěšnější formáty – třeba coby netradiční příležitosti, které se někomu jinému hned jen tak nenabízejí. 

7. Vytvoříme si nezpochybnitelné předpoklady pro kariérní postup – tedy pro lepší pracovní či podnikatelskou uplatnitelnost a s ním spojené i ohodnocení. Mohou se nám otevřít dveře, na které jsme dosud možná ani neklepali. 

8. Vrátíme-li se k tomu, pro každého studenta, podstatnému – úspěšné obhajobě – pak cokoli z výše uvedeného „prodáme“ jako to nejautentičtější potvrzení správnosti samotné podstaty naší práce. Co by totiž mohla školní komise na naše dílo namítat, když ho ten opravdový svět už uznal a využil. 

9. Obohatíme svůj osobní goodwill o cennou referenci. Dnes víc, než kdy jindy, přicházíme na pracovní a podnikatelský trh s určitou hodnotou, kterou vyjadřujeme právě našimi dosavadními úspěchy a počiny.

10. A nakonec se nám nabízí trojlístek zhodnocení a zviditelnění. Předně je to jakékoli zveřejnění či publicita naší práce – ať již jako článek nebo vystoupení na nějakém fóru. Pak je to již tradiční možnost účasti v nějaké soutěži vysokoškolských prací. A v neposlední řadě je téměř povinností vše výše uvedené přetavit do sebeprezentace v našem CV, LinkedIn profilu či na našich osobních webových stránkách.

Sečteno, podtrženo – nepromrhejme hodnotný kapitál naší bakalářky či diplomky a nesměňme ho nerozumně „pod cenou“ jen za ten titul. Byl by to „finančně negramotný“ počátek naší kariéry!  

Vysokoškolská obhajoba závěrečné práce je naproti tomu ověřením aplikační schopnosti získaných znalostí a dovedností. Je to příležitost prokázat svou kompetenci – tedy to, že člověk udělal něco správného. Zřejmý odborný počin.

Obhajoba bakalářky či diplomky je komplexním souhrnem několika vzájemně se prolínajících procesů – informování, zjišťování, diskutování, argumentování, posuzování a hodnocení. Podstatné je, aby vše, co se během obhajoby odehrává, bylo komisí vnímáno jako důležitá součást výkonu studenta. A zohledněno tak i v celkovém zhodnocení. 

Tedy nejen jaká je studentova promítaná prezentace, ale také jaký je jeho komentář a mluvený projev. Obojí jistě po stránce obsahu i formy. Nejen jaké hodnocení posudky vedoucího práce a oponenta přináší, ale také jakou sebereflexi či doplnění k nim student má. Jaké jsou jeho odpovědi na jejich otázky.

Významnou součástí obhajoby je i zběžné seznámení se s vytištěnou prací. Komise se i v průběhu těch několika málo minut stihne podívat na její základní parametry – úpravu, strukturu, závěr, či informační zdroje. Udělá si tak snadno a rychle vlastní “obrázek” o její kvalitě.

Sledovány jsou také reakce studenta na postřehy a poznámky komise. Též jak odpovídá na její dotazy. Jak věcně a přesvedčivě argumentuje v názorové diskusi. Veškeré tyto interakce musí komise pozorně zaznamenávat a následně je společně pečlivě co možná nejobjektivněji vyhodnocovat. 

Z obhajoby by si měl student (kromě známky) odnášet také motivační “výslužku” v podobě odborných a profesních doporučení komise. Na čem již může spolehlivě stavět a čemu se raději ještě znovu a lépe pověnovat. Toto “požehnáni” tak formální konec školního vzděláváni transformuje do velmi užitečného počátku dalšího kariérního rozvoje. A právě s tímto uvědoměním by měl student svou alma mater opouštět především!

Celkový dojem úspěšné prezentace utváří každá jednotlivost, mnohdy i maličkost – v duchu úsloví „ďábel tkví v detailu“. Rozeberme si proto její hlavní součásti – v jakémsi symbolickém „desateru“ či (pro sportovce) „desetiboji“. 

První pětice se týká informací, které jsou prezentovány. Předně je to o samotném sdělení, o vlastním obsahu, o podstatě, kterou chceme předat. Nakolik zajímavé téma předkládáme, jak objevné zjištění přinášíme. Záleží jistě i na jeho správnosti, pravdivosti a důvěryhodnosti.

Druhou kvalitou je posloupnost sdělovaných informací, jejich řazení tak, aby na sebe navazovaly a nenásilně „gradovaly“. Třetí v řadě je vizuálně promítaný či ukazovaný text, jehož úkolem je kotvit pozornost na podstatu dílčího sdělení. 

Čtvrtým faktorem je formát a grafické ztvárnění, fonty, barvy, symboly, apod. Tedy veškerý ilustrativní doprovod, který má podpořit a zvýraznit textový obsah. Pátým parametrem je prezentační aplikace. Jinak působí standardní Power point, zcela jinak interaktivnější Prezi.

Další pětice se týká nás samotných – tedy osoby, která prezentuje. Předně tedy jakou osobností a řečníkem jsme. S jakým zaujetím pro věc vystupujeme. Sedmou kvalitou, která o účinku prezentace rozhoduje, je přednášený komentář, kterým komentujeme (pozor – jen nečteme!) promítané slidy.

Osmé doporučení se týká samotného charakteru verbálního přednesu, tedy řeči, její rychlosti a dynamiky, tónu hlasu, zkrátka umění rétoriky. Devátá v řadě je schopnost vejít se do stanoveného časového limitu, aniž by bylo znát, že kvůli tomu v závěru spěcháme.

Desátým parametrem je pak naše řeč těla, postoj, s jakým prezentujeme, gesta a mimika, pohled na posluchače, oční kontakt. A samostatnou kapitolou je naše oblečení a obutí, stejně jako účes, případně naše taška či desky. To vše spoluvytváří to, jak bude naše prezentace působit a jak jí naši posluchači budou vnímat – jak je zaujme a ovlivní. To je ostatně jejím účelem.  

Ano, vzdělávání stojí na otázkách. Ovšem nikoli pedagogů, nýbrž studentů. Škola totiž „učí“ studenty hlavně odpovídat (navíc tzv. správně), ale neučí je se ptát. A přitom přirozený proces učení stojí právě na otázkách. 

A když už se studenti svých vzdělavatelů na něco ptají, pak většinou na to CO? nebo JAK? mají udělat, aby něco splnili. Neptají se už ale PROČ? či PRO CO? Nezajímají se už tak o smysl, užitečnost, upotřebitelnost a využitelnost toho, co se mají naučit. A to jim bere vítr z plachet jejich motivace. Bohužel. 

Bohudík to ale můžeme změnit. Začněme se prostě ptát. Třeba jako ti největší odborníci napříč všemi obory – vědci. Věda je totiž velmi zVĚDAvá disciplína, která si neustále pokládá otázky a neúnavně na ně hledá odpovědi. Zajímejme se proto také, ptejme se, buďme zvídaví. 

A to i u obhajoby. Zjišťujme tam například, nakolik se kdo s naší prací seznámil, a jak jí porozuměl. Zkusme to. Jinak se to nenaučíme. Nezapomeňme, jak tohle doopravdy funguje – škola učí, aby vyzkoušela, kdežto život zkouší, aby naučil. 

Zmiňme se však i o těch odpovědích. Jsou samozřejmě důležité. Začněme se předně učit správně odpovídat. Pozor – ne odpovídat tzv. „správně“. To je rozdíl. Školy po svých studentech vyžadují jednoznačné odpovědi, které mají být bezchybné. Nezohledňují tak mnohdy tři znalostní „poklady“ – unikátní podmínky a okolnosti dotazované věci, názor studenta a jeho osobní zkušenost.

Odpovídat se ale neučíme kvůli škole, nýbrž kvůli svému životu. „Odpovědi“ po nás totiž vyžadují veškeré naše životní situace, v nichž se každý den nacházíme. Lidé kolem nás předpokládají, že k nim i k sobě budeme odpovědní. Proto je odpovědnost spíše schopnost než jen morální imperativ. Odpovězme si proto společně hned teď na otázku: „Kdy s tím začneme?“

Bakalářka či diplomka totiž neznamená jen formální konec vysokoškolského studia, ale spíše odborně – profesní začátek kariéry. Závěrečnou práci by tak student neměl nechávat ležet ladem ve školním archivu, měl by jí naopak využít jako konkrétní projekt svého nového pracovního uplatnění v praxi. 

Podstatou posudku jsou jeho věcná kritéria. Jejich množství a předně jejich obsahová kvalita určují jeho reálnou vypovídací schopnost. A to nejen o práci studenta, ale také o koncepční úrovni vzdělávací instituce. Ano, již prázdný formulář posudku je významnou informací – o postoji a přístupu školy. A to ke dvěma věcem – k procesu vzdělávání a k jeho parametrům.

Tento proces začíná výukou specializovaných bakalářských a diplomových seminářů. Na nich by se studenti měli seznamovat se vším, co je následně v rámci přípravy, zpracování, sepsání a využití jejich závěrečných prací čeká. A z čeho všeho (a na základě čeho) budou následně posuzováni. Kritéria posudku by tak měla být základní osnovou kurikula výuky. Nemůžeme totiž studenty hodnotit v něčem, co je neučíme, případně co jim nezvědomíme jako podnět k samostudiu. 

Kritéria posudku z pohledu základních parametrů vzdělávání jsou výpovědí o tom, jaké dovednosti škola považuje za ty oborově nejdůležitější. Kritéria posudku by pak v tomto ohledu měla korespondovat s obsahem profesních kategorií Národní soustavy povolání a kvalifikací. Pokud má mít význam vystavovat v závěru studia nějaké hodnocení, pak právě v parametrech relevantních pro praxi.

Samostatnou kapitolou jsou míry a váhy jednotlivých kritérií. Jsou nastavené a veřejně prezentované jako dostatečně objektivní? Ví studenti, jak přesně a na základě čeho budou hodnocení? Ví to však hlavně jejich posuzovatelé? Postupují stejně? Řeší toto posuzování nějaký interní předpis? Proto, aby měly obě strany jistotu objektivního a spravedlivého přístupu? Je využitelný přínos práce ceněn jinak, než správné citace? Přejme si, abychom si na vše mohli odpovědět „ano“. 

Svébytnou skupinou jsou pak sami posuzovatelé – tedy vedoucí práce a oponenti. Vyplňují většinou totožná kritéria, i když je jejich úkol odlišný – posoudit vše to, co ze své pozice mohou. Oponent dostává do rukou jen samotnou hotovou práci. Vedoucí práce byl navíc u jejího postupného vznikání, poznal osobnost studenta a může se vyjádřit i k jeho tvůrčímu přístupu. Posoudit svou práci by mohl a měl i sám autor – aby své dílo nahlédl jiným úhlem pohledu a porozuměl tak více oběma skutečným posudkům.

Nuž a nakonec k tomu nejdůležitějšímu – ke konečným uživatelům posudku. Komu tento dokument může (kromě studenta samotného) skutečně posloužit. Zřejmě těm, kteří tyto cenné informace ocení a využijí – headhunterům, HR pracovníkům a personalistům. Ano, až se zaměstnavatelé před začátkem budoucí spolupráce se studenty začnou zajímat o výsledky jejich závěrečných prací, jistě se posudkům dostane zasloužené pozornosti. Jejich renesance nás tedy teprve čeká. Těšme se na ni!