Čím takový posudek závěrečné kvalifikační práce vlastně vůbec je? Jaký má účel? Jakou plní funkci? Obvykle, bohužel, ryze klasifikační, tedy „známkovací“. Přitom jeho potenciál je jistě mnohem větší. Především může být vzdělávacím nástrojem a poskytovat studentovi užitečnou zpětnou vazbu.
Bakalářka či diplomka totiž neznamená jen formální konec vysokoškolského studia, ale spíše odborně – profesní začátek kariéry. Závěrečnou práci by tak student neměl nechávat ležet ladem ve školním archivu, měl by jí naopak využít jako konkrétní projekt svého nového pracovního uplatnění v praxi.
Podstatou posudku jsou jeho věcná kritéria. Jejich množství a předně jejich obsahová kvalita určují jeho reálnou vypovídací schopnost. A to nejen o práci studenta, ale také o koncepční úrovni vzdělávací instituce. Ano, již prázdný formulář posudku je významnou informací – o postoji a přístupu školy. A to ke dvěma věcem – k procesu vzdělávání a k jeho parametrům.
Tento proces začíná výukou specializovaných bakalářských a diplomových seminářů. Na nich by se studenti měli seznamovat se vším, co je následně v rámci přípravy, zpracování, sepsání a využití jejich závěrečných prací čeká. A z čeho všeho (a na základě čeho) budou následně posuzováni. Kritéria posudku by tak měla být základní osnovou kurikula výuky. Nemůžeme totiž studenty hodnotit v něčem, co je neučíme, případně co jim nezvědomíme jako podnět k samostudiu.
Kritéria posudku z pohledu základních parametrů vzdělávání jsou výpovědí o tom, jaké dovednosti škola považuje za ty oborově nejdůležitější. Kritéria posudku by pak v tomto ohledu měla korespondovat s obsahem profesních kategorií Národní soustavy povolání a kvalifikací. Pokud má mít význam vystavovat v závěru studia nějaké hodnocení, pak právě v parametrech relevantních pro praxi.
Samostatnou kapitolou jsou míry a váhy jednotlivých kritérií. Jsou nastavené a veřejně prezentované jako dostatečně objektivní? Ví studenti, jak přesně a na základě čeho budou hodnocení? Ví to však hlavně jejich posuzovatelé? Postupují stejně? Řeší toto posuzování nějaký interní předpis? Proto, aby měly obě strany jistotu objektivního a spravedlivého přístupu? Je využitelný přínos práce ceněn jinak, než správné citace? Přejme si, abychom si na vše mohli odpovědět „ano“.
Svébytnou skupinou jsou pak sami posuzovatelé – tedy vedoucí práce a oponenti. Vyplňují většinou totožná kritéria, i když je jejich úkol odlišný – posoudit vše to, co ze své pozice mohou. Oponent dostává do rukou jen samotnou hotovou práci. Vedoucí práce byl navíc u jejího postupného vznikání, poznal osobnost studenta a může se vyjádřit i k jeho tvůrčímu přístupu. Posoudit svou práci by mohl a měl i sám autor – aby své dílo nahlédl jiným úhlem pohledu a porozuměl tak více oběma skutečným posudkům.
Nuž a nakonec k tomu nejdůležitějšímu – ke konečným uživatelům posudku. Komu tento dokument může (kromě studenta samotného) skutečně posloužit. Zřejmě těm, kteří tyto cenné informace ocení a využijí – headhunterům, HR pracovníkům a personalistům. Ano, až se zaměstnavatelé před začátkem budoucí spolupráce se studenty začnou zajímat o výsledky jejich závěrečných prací, jistě se posudkům dostane zasloužené pozornosti. Jejich renesance nás tedy teprve čeká. Těšme se na ni! 😉
