Abstrakt je slohový útvar charakteristický svou stručnou výstižností. Patří na začátek každé závěrečné práce právě proto, aby jí plnohodnotně představil a „referoval“ o ní.
Výhradně díky přehlednému a srozumitelnému abstraktu se totiž potenciální zájemci o danou problematiku mohou rychle a spolehlivě zorientovat. V tom pro ně nejpodstatnějším – a to, zda je pro ně naše dílo svým obsahem relevantní. A mají tak číst dál nebo jej odložit. Tedy zda se s naším zhmotnělým úsilím seznámit nebo jej ignorovat.
Ano, abstrakt musí být doslova zázračným filtrem, ukazatelem a magnetem zároveň. Nepromarněme proto jeho výjimečnou informačně – vyhledávací funkci a „nadopujme“ ho doslova vším, čím naše práce opravdu je. Ničím víc, ale ani méně.
Je to jako v pohádce O kohoutkovi a slepičce. Výsledná úspěšnost naší práce je dána její využitelností, ta je určená její čteností, jež je dána její dohledatelností, která je určená právě stručnou výstižností abstraktu.
Pohlídejme si proto, ať nám v něm nechybí jasné vyjádření toho:
- čemu jsme se chtěli věnovat (téma)
- s jakým záměrem (cíl)
- jak jsme postupovali (metodika)
- čeho jsme dosáhli (výsledky)
- k čemu to lze využít (hodnota)
V jistém slova smyslu by měl abstrakt svým obsahem i rozsahem obstát coby akademická verze tzv. elevator pitch. Tedy rychlého, přesto zcela vyčerpávajícího vysvětlení „jádra pudla“.
Netvořme zkrátka abstrakt jen pro to, že tam být má, ale proto, že ho tam pro „další životnost“ naší práce nezbytně potřebujeme. Koncipujme ho právě z toho důvodu jako jedinečný text, na kterém nám záleží nejvíce. Bude to ostatně současně i jediná část textu, kterou si kdy kdo vůbec přečte. Tak ať to stojí za to! 😉
