Nejčtenějším konkurentem abstraktu bývá tradičně obsah. A někdy ho možná svou strukturovanou formou i předčí. „Přehledná úplnost“ na první pohled je totiž jeho jasnou výhodou. A to nejen k vyhledávání, ale i k primárnímu rámcovému seznamování se. Proto lze obsah chápat i jako seznam všech pojmenovaných částí – běžně označovaných jako tzv. kapitoly. Jejich množství je obvykle nejviditelnějším parametrem.
Obsah plní svou orientační funkci nejen v souvislosti s tematickým rozčleněním na jednotlivé kapitoly a dílčí subkapitoly, ale také s ohledem na celkový rozsah díla. Rozsáhlejší text bude zřejmě vyžadovat čitelnější strukturu a obsah tak bude v daném dokumentu plnit významnější roli.
Možnou neznámou ke zvážení může být délka názvu jednotlivých kapitol. Pokud to není nezbytně nutné, srozumitelnosti obsahu prospějí názvy kapitol v délce nepřesahující jeden řádek.
Konstrukce obsahu nepodléhá tak striktním akademickým regulacím, jako třeba citace. Patří tak spíše do výsostné oblasti autorské alchymie. Na místě je pak o to více otázka, jak a čím zodpovědným tvůrcům při koncipování obsahu pomoci. Odpověď je nasnadě – principem proporcionality.
Proporcionalita obsahu vyjadřuje poměr mezi množstvím textu a kapitol. A ze své podstaty nabádá k rovnoměrnosti. Není až tak podstatné, jestli bude jedna dílčí kapitola obsahovat text v délce jedné, tří nebo pěti stran. Jde spíše o to, aby se tato míra uplatňovala co možná nejpodobněji v celé práci. Jinými slovy řečeno jde o to, aby obsahová „hustota a výživnost“ byla v rámci celého díla pokud možno konzistentní a přispívala tak k čitelnosti.
A nakonec to nejlepší – tedy množství a označování úrovní členění kapitol. Zda bude jedno-, dvou-, tří- či vícemístné. Jednomístné běžně nestačí a více než třímístné už může obsah znepřehledňovat. A také jaké číslice zvolíme – zda běžné arabské či archaičtější římské. Je výhradně na nás, jak podrobnou a jak pojatou navigací budeme chtít naše čtenáře vybavit.
Ano, je to tak – účel obsahu je striktně čtenářský, tak na to při jeho tvorbě mysleme. V tomto kontextu se někteří autoři rozhodují pro uvedení dvojího formátu obsahu – v jeho maximálně stručné a současně v jeho naopak plné a detailní verzi.