Málokdo je zřejmě takový génius nebo kouzelník, aby text bakalářky udělal tzv. „z ničeho“. Tedy aby se jednoduše posadil a začal spatra psát smysluplný obsah. Přesto se najdou tací studenti, kteří se stylizují do role „psavců“ spíše než do pozice projektového řešitele. Mají tendenci od samého počátku pracovat na vlastním textu práce – tedy psát.
Takhle unáhleně však nepostupují ani skuteční spisovatelé. I ti si nejdříve připravují dějovou linku, charaktery hlavních postav, posloupnost jednotlivých zápletek, expozici různorodých prostředí a mnohé další nezbytné součásti budoucího literárního díla. Aby je pak mohli začít racionálně a ladně upravovat, spojovat, doplňovat, propojovat, vylepšovat a provazovat. Prostě zcelovat a cizelovat do žádoucí souvislé textové podoby.
Promyšlené skládání získaných či vytvořených (a hlavně pečlivě připravených) stavebních prvků do celkové čtivé a srozumitelné mozaiky je jistě klíčovou etapou. Na jejím zvládnutí totiž konečný výsledek práce závisí stejně jako na samotné obsahové podstatě. Ano, mít v rukou relevantní obsahová zjištění ještě neznamená mít k dispozici výsledný text pro čtenáře.
To, že sepsaná závěrečná práce je textovým formátem, také neznamená to, že jako souvislý text musí i postupně vznikat. A to, že všechny tyto práce vypadají svým textovým pojetím veskrze totožně, neznamená, že všichni jejich autoři budou také stejně postupovat.
Ač někdo třeba může být tím zázračným dítětem, které celý text napíše tzv. „na první dobrou“ bez jakýchkoliv přípravných postřehů, poznámek, skic, náčrtků či myšlenkových map, většina studentů bude tvořit postupně. A tak jistě i produktivněji a bezpečněji.
Každý z nás však půjde svou vlastní cestou, která mu vyhovuje, na jakou je zvyklý. Bude používat to, co se mu osvědčilo a bez problémů mu funguje. Je vhodné si tento unikátní způsob postupného vznikání výsledné práce zvědomit a také popsat. A rozdělit se tak s budoucími čtenáři o naše tvůrčí know – how. Technika tvorby konečného textu totiž může být na práci tím nejcennějším.
