Základem všeho jsou zdroje. Informační zdroje. A to především ty tzv. „cizí“ – tedy všechny běžné i méně známé informační prameny. Chceme-li se dostat k informacím, musíme nalézt místo jejich „výskytu“.
Jaké informační zdroje ale hledat? Obvykle se studenti spokojí se dvěma – knihami a internetem, což jistě není dostačující ani správné. Podstatné je určit si spolehlivé kritérium, podle kterého si hledané zdroje roztřídíme. Těmi nejběžnějšími jsou věrohodnost, závaznost a aktuálnost.
Začít bychom proto měli platnou legislativou – zákony a obecně závazné právní předpisy, upravující zvolenou odbornou oblast. Dále hledáme platnou oborovou regulaci, která vychází z dílny profesních asociací, svazů, komor, sdružení a cechů. Klíčové jsou veškeré firemní zdroje – například výroční zprávy či bulletiny. Výzkumné či akademické instituce publikují studie či průzkumná šetření. Odborné konference produkují sborníky příspěvků. Obligátně jsou to odborné publikace a periodika. Také učebnice či jiné studentské kvalifikační práce. Výborný zdroj představují služby monitoringu médií. Možností je nepřeberně, využít bychom měli všechny.
Neopomenutelným informačním zdrojem jsou manuály a příručky k tvorbě, metodika a sepisování vysokoškolských prací. Jsou to ničím nezastupitelní rádci a průvodci od zkušených autorů. Nevyužít jejich tipů, návodů, rad, doporučení a podpory by byl hřích. V knihovnách i knihkupectví je jich k dispozici celá řada. Stačí si jen vybrat.
A na konec to nejlepší. Doslova povinnými informačními zdroji jsou obsah bakalářských a diplomových seminářů a směrnice rektora k závěrečným pracem. Ty mějme při ruce neustále!
