Cizí informační zdroje (o nichž jsme psali naposledy) nejsou jediné, které bychom mohli a měli při tvorbě bakalářky či diplomky využít. Princip dichotomie nás zákonitě přivádí k tzv. „vlastním“ informačním zdrojům. Tedy takovým zdrojům, jejichž existence a využití záleží ryze na naší vlastní iniciativě. A to doslova.
Za tyto informační zdroje totiž považujeme živé lidi, kteří něco (k našemu odbornému tématu relevantního) vědí a znají, ale ještě to nikde veřejně nesdělili. Může to být kdokoliv, kdo ví a zná cokoliv, co by nám informačně pomohlo. Někdy je ve svých pracech využijeme pouze jako doplněk, občas však jako hlavní zdroj. Ať tak, či onak – je třeba je získat. A to nejen ty lidi, ale hlavně od nich ty informace. Jak tedy na to? Pomocí „zjišťovacích“ šetření – rozhovorů a dotazníků.
Tyto tradiční sociologické nástroje stojí jak na racionální volbě vzorku respondentů, tak na odpovídající struktuře, srozumitelnosti a množství otázek. Rozhodovat se můžeme nejen mezi otevřenými či zavřenými otázkami, ale také mezi námi řízeným či neřízeným průběhem dotazování.
Zásadním kritériem pro správnost našeho postupu je také zaměření výzkumu – na kvalitu či kvantitu. Podle toho pak volíme kvalitativní nebo kvantitativní metodiku. Ve zkratce lze říci, že kvantitativní způsob cílí zejména na vyjádření množství, kvalitativní pak na odhalení hlubších obsahových poznatků.
Aby nás výsledky naší práce profesně reprezentovaly, je třeba podtrhnout faktor reprezentativnosti. A ten pak pohlídat všude, kde je to jen trochu možné – u výběru dotazovaných osob, v úplnosti a vyváženosti dotazovaných kritérií a možností, stejně jako u formulace a uspořádání konkrétních otázek.
Aby se odpovědi našich respondentů staly skutečně odpovídajícím informačním zdrojem, je nutné jejich využití nejprve (z)odpovědně nastudovat. Pusťme se do toho a položme otázku přednostně my sami sobě – „Umíme se ptát?“ 😉
