Pokud nám nestačí informace z již existujících „cizích“ zdrojů, je třeba si opatřit informace dosud nikde nezveřejněné – tedy ty tzv. „vlastní“. Někdy však těmito informacemi můžeme i začínat – získáme tím cenné nasměrování v samém zárodku práce.
Podstatné je vědět, co přesně chceme zjistit. A kvalifikovaně odhadnout, kdo o tom může něco vědět. Jinými slovy řečeno, určit si cílovou skupinu osob – respondentů. A také to, zda ta skupina bude jen jedna, nebo jich bude více. To záleží na naší představivosti, preciznosti a energii, kterou jsme ochotni do výzkumného šetření vložit.
Množství respondentů je další neznámá, kterou je třeba si ujasnit. Vcelku logicky vycházíme jak z celkového počtu, tak z hlavních charakteristik všech členů cílové skupiny. Důležité je, abychom dotazovali reprezentativní vzorek – tedy dostatečně velký soubor typických zástupců. V tomto ohledu nastudujme příslušné metodiky – podobně, jako si otevíráme kuchařku vždy, když (možná nejen poprvé) vaříme složitější jídlo.
Občasnou výzvou bývá získání kontaktu na relevantní osoby – k jejich primárnímu oslovení. Druhá věc je pak tyto lidi k informační spolupráci přesvědčit. Ale to vše je nezbytnou součástí akademického tréninku, takže je třeba být nejen snaživý, ale hlavně trpělivý.
Dilematu, zda zvolit dotazník nebo rozhovor, případně obojí, napoví reálná dostupnost respondentů, jejich časové možnosti a efektivnost naší vzájemné komunikace.
Očekávané informace vychází z odpovědí respondentů. Jejich kvalitu předurčí námi pokládané otázky. Ptejme se proto srozumitelně – výsledné informace tím totiž zásadně ovlivňujeme především my sami.
A kolik těch otázek vlastně mít? No přece tak akorát. Když jich bude málo, nic se nedozvíme. Když jich bude moc, ztížíme si jejich zpracování. Dobrým vodítkem může být už jen časová náročnost. A to nejen pro nás samotné, ale především pro naše respondenty. Jejich ochoty bychom si totiž měli vážit a využívat jí proto úsporně a uvážlivě. Jen tak budeme mít jistotu, že nám odpovídají pozorně a svědomitě.
To nejdůležitější nakonec. Dejme si ruku na srdce a přiznejme si upřímně – jak my sami reagujeme na případné žádosti o vyplnění dotazníku? Však to znáte: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“
