Jste spokojení? Kdy jste byli? A díky čemu zase budete? Spokojenost je fenomén spolehlivě a neúprosně určující naše životy. Všichni chceme být spokojení. Jak snadné či naopak obtížné to však je? A bývá spokojenost trvalým stavem naší mysli? Kdy se ztrácí? Jen nemnozí z nás algoritmu spokojenosti opravdu rozumí. Pojďme se na ní proto trochu podívat.
(Ne)spokojenost bývá přirozenou výslednicí našich přání a reálných situací. Obecně platí, že jsme spokojení, když máme to, co chceme, nebo nemáme to, co nechceme. A naopak – nespokojení jsme ve chvíli, kdy máme to, co nechceme, nebo nemáme to, co chceme. Ovšem tak jednoduché a jednoznačné to vždy v životě nebývá. Typickým příkladem tohoto „spokojenostního“ dilematu je třeba právě (doslova královská) vysokoškolská disciplína závěrečných prací. Kdo je spokojený díky bakalářce nebo diplomce? Ve chvíli, kdy na své zpracování teprve čeká. Ne když už je úspěšně obhájena 😉 Je to něco, co typický student spíše chce, nebo by se tomu raději obloukem vyhnul, kdyby to bylo jen trochu možné? Ale na té vysněné škole být přece chtěl. A teď tam je. Takže by spokojený být měl. Babo raď. Není to snadné. Nechme to však být. To opravdu podstatné je, že být spokojený ten (jistě nejenom) student může. Pokud by chtěl. A to proto, že spokojenost není pouhým průnikem nahodilých životních situací a našich zatvrzelých očekávání. Spokojenost je totiž také schopnost, doslova umění, kterému se člověk může naučit. Ale o tom až zase zítra. Dnes buďme spokojeni s tím, že jsme své spokojenosti začali věnovat její zaslouženou pozornost.
