Cíl je magický pojem. Odnepaměti nás doslova fascinuje. Řídí naše životy. S posvátnou úctou mu sloužíme. Některé cíle nám stanovuje společnost, mnohé si definujeme sami. Chceme jich dosáhnout. Často za každou cenu. Stávají se pro nás modlou, jindy strašákem, vždy asi potvrzením naší sebehodnoty.
Není však cíl jako cíl. Ten nejčastější bývá cíl našich cest, výletů či procházek. Je to konec stezky, kam jsme chtěli dojít. Když tam někdy nedojdeme, říkáme, že sama cesta je cíl. A když tam dojdeme, zjišťujeme, že stojíme na novém začátku cesty nové.
Velmi blízko k cíli cesty má cíl jako zadání či spíše až splnění nějakého úkolu. S tímto jeho významem úzce souvisí cíl jako konkrétní výsledek typu gól, branka, koš či jakákoli jiná (sportovní) meta.
Další cílovou kategorií je tzv. „cílování“ – tedy míření, zaměřování, zaostřování. Na co? No přeci na cíl – jako na terč! A také zmiňme cíl jako smysl či účel našeho snažení a konání. Je to směr, kterým se díváme. Je to náš prst, kterým tam ukazujeme.
Cíl závěrečné práce by měl být „SMART“ hmatatelným produktem. Jeho stanovení by mělo být spíše skromnější – už jen proto, aby bylo jistější jeho dosažení. Což bývá určujícím kritériem. Cíl je také obvykle spojován s tzv. cílovou skupinou. S jejími potřebami a benefity. Proto nejspolehlivějším potvrzením dosažení cíle bývá právě zpětná vazba těchto adresátů (cílového) užitku závěrečné práce. S tou je pak vhodné se pochlubit při její obhajobě – komise k tomu jistě uznale přihlédne.
Cíli zdar! Tomu bakalářskému či diplomovému zvlášť! 😉
