Každá věc má nějakou vnitřní strukturu. Toto její bazální uspořádání bývá pro danou věc charakteristické, a často i nezbytné, pro její soudružnost, fungování i vlastní existenci. Nazýváme to různě – páteří, osnovou, skladbou či stavbou.
Také závěrečná práce má svou nezbytnou hierarchii. Jedná se o předem danou formu – akademickou „štábní kulturu“. Mnohé školy poskytují dokonce tzv. „šablony“, které studentům pomáhají dodržet předepsané náležitosti. Kromě jednotlivých částí práce a jejich vzájemné posloupnosti k nim patří také rozsah a formátování.
Stěžejní části práce jsou tradičně úvod, výchozí teoretická část (obsahují obvykle i dosavadní stav poznání), hlavní nebo také vlastní (praktická) část, diskusní či návrhová část a závěr. Samozřejmostí jsou formální nezbytnosti „před“ (titulní strana, poděkování, prohlášení, klíčová slova, abstrakt a obsah) a „za“ (bibliografie, rejstříky, seznamy a přílohy) samotným textem práce.
Celkové rozsahy bakalářky i diplomky stanovuje škola. Na autorském přístupu studentů však zůstávají rozsahy jednotlivých částí práce. Je vhodné, když jejich vzájemné proporce odpovídají zamýšlenému významu těchto dílčích částí.
Předběžná struktura se v průběhu zpracování přetváří do konečné podoby a získává tak tvar obsahu. Srozumitelnost uspořádání potřebuje totiž nejen samotný autor při tvorbě díla, ale především čtenář při jeho následném využívání – pročítání a studování. Však si připusťme, kde všude, a jak často, nám obsahy různých příruček a manuálů pomáhají nalézt to, co právě hledáme. Takové kuchařky jsou toho skvělým příkladem.
