Naše kompetence nejsou jen to, co umíme. Vyjadřují také to, co smíme a můžeme – tedy naše oprávnění. A občas i to, co musíme – naše odpovědnosti. Zůstaňme však u těch schopností a dovedností. Ve svých životopisech je tradičně rozdělujeme na oborově odborné, obecné a ty tzv. měkké. Nechme však stranou všechny tyto kategorizace a zamysleme se nad jinou trojicí kompetencí – problému, změny a spokojenosti.
Kompetencí „problému“ označuji schopnost všimnout si problému, připravit si postup a podmínky k jeho řešení, obhájit to, vyřešit ho a nakonec to celé uplatnit. Tento typický algoritmus běžných pracovních situací se nápadně podobá žádoucímu postupu zpracování bakalářských a diplomových prací. Kompetencí „změny“ nazývám schopnost počítat se změnou, předvídat jí, nepřehlédnout jí, porozumět a využít jí. Dnešní doba tuto schopnost vyžaduje naléhavěji než kdy předtím, učíme se jí zřejmě všichni. Kompetencí „spokojenosti“ myslím schopnost vědomě řídit a ovlivňovat své duševní a psychické rozpoložení. Popravdě řečeno jí vnímám jako možná nejdůležitější.
Připomeňme si, že stav spokojenosti je úzce propojen se souladem našich přání a reálné skutečnosti, v níž se nacházíme. Máme-li to, co chceme, či nemáme-li to, co nechceme. Jak lze tedy spokojenost ovlivňovat v situacích, kdy to je naprosto jinak? Kdy se v našem životě objeví to, co nechceme? Nebo naopak v něm schází to, co bychom očekávali? Pomozme si opět trojicí (dílčích dovedností). Předně jistě můžeme pracovat na změně pro nás nepříznivé reality – usilovat tedy o získání toho, co nám schází, nebo se snažit o odstranění toho, co nám překáží. Druhou možností je pracovat na našich přáních – tedy realističtěji nahlížet na to, co chceme – zda je to vůbec možné, vhodné či je to opravdu potřeba. Tou třetí „vyšší dívčí“ disciplínou je pak umění svou případnou nespokojenost bez větší újmy prostě snášet. Tato naše vnitřní odolnost nám přináší cennou stabilitu a vyrovnanost – zjevně nezbytné základní předpoklady pro naše veškeré životní fungování. To studentské jistě nevyjímaje. Naopak.
Vždyť není tajemstvím, že student si nepřeje studovat pro studium samé – to ho často příliš nebaví. Že motivem jsou spíše faktické a v praxi upotřebitelné kompetence. A mnohdy to bývají i jen formální benefity v podobě známek či závěrečného diplomu. Jak často však má takový student příležitost ověřovat si v praxi to, co právě studuje? Opravdu to využívat a dychtivě se vracet do školních lavic, načerpat další potřebná moudra pro to, aby mu ta praxe šla zítra zase o kousek lépe. Asi výjimečně kdy, že? Nicméně ta možnost tady je! A zcela reálná a na dosah ruky – závěrečná práce. Každá bakalářka a diplomka je totiž doslova nabitá potenciálem – užívat si užitečnost. Tedy konzumovat spokojenost hned dvakrát – nejen na samém konci díky skvělému výsledku, nýbrž již v samotném průběhu zpracování. A není tajemstvím, že spokojenost v průběhu zásadně ovlivňuje výslednou kvalitu.
Jak však tuto tak cennou dvojí radost získat? Kde jí poznat a přijít jí tzv. na kloub? Jak si jí osvojit? Nuže přece stejně, jako všechno ostatní, co už dnes umíme – vzděláváním. Naučit se vzdělávat s chutí ovládá každé malé dítě do té doby, než to ve škole zapomene. Obnovte si toto umění – neprohloupíte.
