Rozvoj našich kompetencí probíhá obvykle prostřednictvím procesu vzdělávání. Neuvědomujeme si přitom mnohdy, že podstata „vzdělání“ vychází (jak ostatně napovídá kořen tohoto slova) přímo a doslova „z dělání“. Nikoli tedy z pouhé (školní) docházky – a to ani do té nejlepší možné školy. Vzdělávání pak představuje především studium (studenta) vhodně podporované výukou (vyučujícího).
Do plejády těchto pojmů patří i klíčové „učení“. Nemáme ho rádi, křivdíme mu však neprávem. Učíme se přece už od mala především věci, které skutečně potřebujeme a denně využíváme. Mluvit a chodit. Číst, psát a počítat. Plavat, lyžovat a tančit. Vařit, řídit auto a vychovávat děti. Učíme se to všechno rádi. Vždyť nám to pak tak skvěle slouží.
Učení se nám protiví hlavně ve škole. A nepomohl tomu ani Učitel národů – náš velký Jan Amos s jeho revoluční myšlenkou „Škola hrou“. Dnes je již zřejmě zapomenuto, že tou hrou nebyl myšlen „herní“ (rozuměj gamifikační) formát výuky, nýbrž formát divadelní, kdy se žáci učili hraním konkrétních postav a rolí. Učili se prostě tím, že něco dělali, i když to jenom hráli. ?
Obraťme však toto slavné motto naruby a učme se jinak. Ať proto žije „HRA ŠKOLOU“! Posilujme „druhou nohu“ k dnešnímu trendu gamifikace ve vzdělávání – vzděláváním užitkovým, činnostním, prožitkovým a zkušenostním.
Jak se totiž vlastně skutečně „učíme“ ? Tedy kdy opravdu své kompetence rozvíjíme? Víme to? Americký psycholog maďarského původu Mihaly Csikszentmihalyi ve své knize o radosti z práce popsal učení jako oblast reálně zažívaných a dosahovaných „objevitelských“ výzev.
K učení, tedy k získávání a osvojování nejen informací či znalostí, ale především dovedností a schopností, tak dochází tehdy, když svým úsilím něčeho dosahujeme, tedy reálně zkoušíme obstát v tom, co potřebujeme, a chceme to ovládnout a využít. Když autonomně řídíme, když samostatně kontrolujeme dosahování užitku a získáváme prospěch. Když se současně vyhýbáme riziku a zachováváme své jistoty a bezpečí.
Učíme se zkrátka a moudře v takových situacích, (1.) kdy ve stavu zvýšené pozornosti (2.) v pro nás ne úplně známé oblasti (3.) podáváme určitý výkon. Prostě něco děláme. Pracujeme. Doslova a do písmene – stáváme se a jsme tím, čím se zabýváme.
Možná i proto se studentské závěrečné práce nazývají Bakalářská a Diplomová PRÁCE. Neboť zamýšlejí-li tyto vzdělávací instrumenty studenty opravdu vzdělávat, musí je především „zaměstnávat“. Nejlépe nějakou činností. Prostě prací. Zapomeňme proto na nezáživné školní učení a pusťme se s chutí do bakalářského a diplomového PRACOVÁNÍ! Neboť právě v něm na studenta čeká to, po čem jeho srdce touží – rozvinutí potřebných kompetencí. Vytvořit nová, funkční a spolehlivá neuronová spojení. Prostě se něco fakt naučit. ?
