Základním prostředkem našeho vzdělávání jsou bezesporu informace. Nemyslím však jen ty ze školní výuky či učebnic. Ani ty z moudrých knih, novinových stránek, televizních obrazovek či internetových portálů. Za ty nejdůležitější totiž považuji informace o nás samotných. O našem fungování. O nevědomých vzorcích našeho jednání.
Tyto informace bývají nedostatkovým zbožím. Navíc je známo, že informace musí být pravdivá, srozumitelná, včasná, relevantní a etická. Což nám dostupnost a využitelnost takových sdělení o nás samotných ještě více komplikuje. V tomto nám pak často nepomůže ani tradičně (a jistě správně) proklamovaná informační a mediální gramotnost. Co tedy s tím? Má vůbec cenu se tím zabývat? A čím přesně, aby to mělo nějaký smysl? No přece informační cenzurou! A to tou neúčinnější a přitom nejskrytější ze všech cenzur na světě – naším vlastním přesvědčením.
Naše přesvědčení je nejvyšší informační autoritou. Tento koncentrovaný a zbytnělý soubor našich názorů je utvářen vcelku nenápadně, o to však spolehlivěji. Obvykle vychází z „lidově tradovaných pověstí“. V oblasti studentských závěrečných prací jsou to „pověsti“ o náročnosti, obtížnosti a především o nesmyslnosti a zbytečnosti bakalářek a diplomek. Škodlivost téměř národního rozměru je nasnadě. Kdo jsou ti trollové, kteří jí šíří a snad až škodolibě přiživují. Často ti, kteří mají tuto vysokoškolskou povinnost čerstvě za sebou. Snad aby si ulevili, že to nějak „přežili“ a zvládli. Nevalnou pověst nechtěně přiživují i školy tím, že svým studentům vštěpují především akademické poučky – například ty o citacích. Namísto aby jim objasňovali hloubku a šíři kompetencí, které si mohou díky tvorbě takové práce osvojit. Místo aby představovali užitky, jichž mohou studenti dosáhnout. Proč na tom vlastně tak záleží? Postoje totiž ovlivňují přístup. A ten pak bývá takový ten formálně-školometský, což se s tvůrčím procesem dokonale vylučuje.
Zopakujme si ten kauzální řetězec ještě jednou – tentokrát odzadu: kvalitu vzdělání určují také závěrečné práce – které jsou určeny přístupem studentů – který určuje postoj a přesvědčení studentů – které jsou určeny „pověstí“ – jež je plíživě živena neúplnými a zavádějícími informacemi. Zní to tak trochu jako novodobá pohádka o slepičce a kohoutkovi? Možná. V každém případě je to však opět především jen informace. Nevím, nakolik přesvědčivá. Přesvědčit se o tom musí každý sám 🙂
