Rozvoj našich kompetencí probíhá obvykle prostřednictvím procesu vzdělávání. Neuvědomujeme si přitom mnohdy, že podstata „vzdělání“ vychází (jak ostatně napovídá kořen tohoto slova) přímo a doslova „z dělání“. Nikoli tedy z pouhé (školní) docházky – a to ani do té nejlepší možné školy. Vzdělávání pak představuje především studium (studenta) vhodně podporované výukou (vyučujícího).

Naše kompetence nejsou jen to, co umíme. Vyjadřují také to, co smíme a můžeme – tedy naše oprávnění. A občas i to, co musíme – naše odpovědnosti. Zůstaňme však u těch schopností a dovedností. Ve svých životopisech je tradičně rozdělujeme na oborově odborné, obecné a ty tzv. měkké. Nechme však stranou všechny tyto kategorizace a zamysleme se nad jinou trojicí kompetencí – problému, změny a spokojenosti.

Včera jsme si zvědomili logické předpoklady naší spokojenosti a zákonité příčiny naší nespokojenosti. Co teď s tím? Přát si (a očekávat) a pak již jen nečinně přihlížet, co z toho a jak se ve skutečnosti opravdu plní? To nám přirozeně nestačí. Jen neradi něco přenecháváme nahodilosti. V hloubi našich srdcí cítíme možnosti svou spokojenost ovlivňovat. Jen to tak umět. Ano, jak prosté – prostě to UMĚT!

Jste spokojení? Kdy jste byli? A díky čemu zase budete? Spokojenost je fenomén spolehlivě a neúprosně určující naše životy. Všichni chceme být spokojení. Jak snadné či naopak obtížné to však je? A bývá spokojenost trvalým stavem naší mysli? Kdy se ztrácí? Jen nemnozí z nás algoritmu spokojenosti opravdu rozumí. Pojďme se na ní proto trochu podívat.