Dnes již klasické dělení lidí dle informovanosti říká, že jsou veskrze čtyři skupiny. Ti, kteří neví, že neví. Ti, kteří neví, že ví. Ti, kteří ví, že neví. A ti, kteří ví, že ví. Veškerý pokrok pohání touha po novém poznání spolu se zdravými pochybnostmi o tom, co skutečně víme a co naopak ještě nikoliv. 

Informace můžeme členit na ryze orientační (kde je knihovna a kdy má otevřeno), studijní (obsahy všech různorodých sdělení), nepřímo využité (vybraná sdělení) a přímo citované či parafrázované (konkrétně zmíněné myšlenky či prohlášení). Aby bylo nějaké sdělení skutečnou informací, musí být v dané souvislosti relevantní, pravdivé, srozumitelné, včasné a také etické. 

Informace získáváme obvykle náhodně jejich pasivní konzumací. Méně často (o to však spolehlivěji) je získáváme tzv. rešerší – tedy systematickým pátráním, prohledáváním, vyhledáváním, shromažďováním a prostudováváním. Rešerše mohou být retrospektivní, když se něčemu začneme věnovat dnes a chceme zjistit vše zpětně. Nebo průběžné, když se nějakým tématem zabýváme dlouhodobě.

Rešerše je souborem vzájemně provázaných procesů, které zahrnují uvědomění si informační potřeby, vyjádření informačního požadavku, výběr, vyhledání a zajištění odpovídajících informačních zdrojů, formulace informačního dotazu (tedy volba klíčového slova či sousloví), nacházení a procházení rešeršních nálezů, jejich zpracování (tedy posuzování a vyhodnocování výsledků) a nakonec jistě i uchování vyhledané informace.

„PROČ“ by mělo zvědomit jak příčiny a důvody, tak zamýšlené cíle a výstupy, tedy naší motivaci. „JAK“ by mohlo upřesnit postupy, způsoby, metody, strategie a cesty k dosažení našich cílů. „CO“ a „ČEMU“ konkretizují problém, předmět a případně také etapy práce. „S ČÍM“ může určit nástroje a prostředky. „KDE“ spolu s „KAM“ a „ODKUD“ pomohou stanovit zdroje získávání a platformy evidence a ukládání informací. „KDY“ přinese harmonogram a časový rozvrh. No a „S KÝM“ pak prozradí užitečné pomocníky. 

Každý máme (a více či méně úspěšně využíváme) v různých sférách svého života odlišné systémy. Některé přebíráme, nějaké si vytváříme sami. Za systém považujeme něco, co předvídatelně funguje a na co se dá spolehnout. Systém by nám měl poskytovat přehled a jistotu. Možnosti a podmínky, abychom mohli danou záležitost ovlivňovat a řídit, předcházet rizikům a dosahovat benefitů. 

Systém bakalářské a diplomové práce by se měl rovněž (vzhledem k jejich dlouhodobému a komplexnímu charakteru) inspirovat projektovými parametry. Neboť stejně jako mnohé projekty, také závěrečné práce tvoří složitý organický celek. K jehož úspěšnému zvládnutí je třeba mu porozumět ve všech jeho rovinách a souvislostech. K tomuto pochopení a uchopení podstaty věci by nám měl posloužit právě onen zde probíraný „systém“. Zdánlivě jasný pojem provázený často několika zásadními nejasnostmi – jak by měl takový systém vypadat, k čemu by měl sloužit, jak ho vlastně získat a jak ho pak použít? 

Připomeňme si – jsme zdatní uživatelé mnoha funkčních systémů. Neobávejme se proto jejich aplikace v pro nás nové oblasti. Neostýchejme se vytvořit si unikátní systémové řešení právě nám samým tzv. na míru. Námi definovaný systém nám naše úsilí věnované jeho tvorbě a údržbě bohatě vrátí. Už jen tím pocitem, že jsme pány situace. A to bývá k nezaplacení. 
 

Čas je náš životní prostor. Je s ním spojeno úplně vše. Bez něho nic nevznikne. Kde ho ale brát pro stále nové výzvy a úkoly? Jak neupadnout do tzv. „časové chudoby“ ? Časovou gramotností!

Čas se nedá tzv. „udělat“. Dá se pouze využít – ve chvíli, kdy plyne a ubíhá. A to bez ohledu na naše (ne)jednání. „Časové bohatství“ se rodí ze schopnosti řídit rovnováhu časových nároků (na straně jedné) a časových možností (na straně druhé). Pokud nám dnes již zavedená disciplína finanční gramotnosti naděluje finanční úspory a investice, může nám podobně gramotnost časová nabídnout potřebný (časo)prostor. 

Jak jej tedy získat? Především inventurou našich časových možností. Tedy zjištěním a sepsáním si, čemu všemu se už dnes věnujeme, a nadále i věnovat chceme. Následně pak vyjádřením časové náročnosti našeho nového úkolu – bakalářky či diplomky. Je třeba odhadnout celkový objem nutného času a porovnat jej s termínem odevzdání. Vyjde nám tak měsíční, týdenní či denní poměrný rozsah, který bychom si měli na práci vyhradit. 

Tuto (měsíční, týdenní či denní) časovou dotaci následně promítneme do našeho stávajícího kalendářního rozvrhu. Někdo preferuje delší týdenní pravidelnost, někomu vyhovuje spíše kratší každodenní frekvence. Je dobré přizpůsobit nové věci našim starým zvyklostem. A vzít ohled i na naše biologické hodiny. 

Náš diář není „nafukovací“, už teď ho máme téměř plný, a proto bychom měli zkusit maximum naší energie věnované závěrečné práci rozprostřít a doslova nenápadně „infiltrovat“ do svých dosavadních běžných činností. Kvůli tomu jsme si ostatně volili synergické téma tak, aby korespondovalo nejen se školním oborem, ale i s našimi zájmy, profesními ambicemi a placenou brigádou. Zkrátka a dobře – 100% efektivitě zdar! Aneb – jak ani minutu nevěnovat školní povinnosti pro tu povinnost samotnou.

Mysleme totiž současně na to, že s každým dalším členem týmu nám přibude manažerská odpovědnost. Tím se ale nenechme odradit. Je to další příležitost, jak se něčemu novému naučit. Koho všeho tedy povoláme „do zbraně“ ? Kde všude udělat dobrovolnický nábor?

Začněme ve škole! Kromě vedoucího práce využijme učitele odborných předmětů. A samozřejmě své spolužáky. A také bývalé absolventy školy. V našem bezprostředním okolí angažujme rodinné příslušníky, partnery a kamarády. Také třeba svého kouče či mentora. Každý může být užitečný. 

V profesní oblasti se porozhlédněme po odborných autoritách. Oslovme toho, koho tajně obdivujeme či prostě jen s uznáním respektujeme. Také se obraťme na své kolegy a spolupracovníky. Nakonec vyhledejme někoho, kdo se stane zadavatelem a objednatelem naší práce. Kdo bude chtít její výsledky opravdu využít. Ti všichni mohou být prospěšní. A jistě i my jim. Vzájemná reprocita se předpokládá. 

Postavit kvalitní a funkční tým nebývá snadné. Proto nečekejme „zázraky na počkání“. Buďme trpěliví a vytrvalí. Začněme seznamem všech, kteří nás napadnou. Připravme si srozumitelnou nabídku ke spolupráci, která „nepůjde odmítnout“. Můžeme jen získat. Ztratit lze jen příležitost to zkusit. 

Obvykle si studenti volí nejprve téma a podle něho pak vedoucího, který je k danému tématu přiřazen. Není však výjimkou, že si student vybírá pro vedení své práce přednostně právě vhodného vedoucího. 

Na čem by nám mělo záležet víc? Na tématu nebo na vedoucím? Dokonale zvolené téma se dá zvládnout asi s jakýmkoliv vedoucím. A naopak – s dobrým vedoucím se nemusíme obávat žádného tématu. Jde zkrátka o „spojené nádoby“. 

Podle čeho tedy „kvalitu“ vedoucího práce posuzovat? Objektivně zřejmě podle více kritérií – odbornosti, stylu a režimu vedení, zkušeností, časové kapacity, komunikačních zvyklostí a lidského přístupu. 

Co přesně od vedoucího práce očekáváme? V první řadě to, co sami nevíme, neznáme či neumíme. Prostě logicky to, co nám chybí, nebo v čem nejsme tak dobří. Tedy hledáme „náš doplněk“. Jsme nedůslední v dodržování termínů? Bude se nám hodit striktní hlídač lhůt. Jsme slabší v organizaci práce? Uvítáme procesního manažera. 

V druhé řadě pak potřebujeme soulad v tom, jak fungujeme. Doslova symbiózu v našich pracovních zvyklostech. Hledáme tak naše „dvojče“. Preferujeme telefonáty před osobními schůzkami? Vyhovují nám konzultace později večer? Hledejme podobně nastaveného vedoucího. 

To, jak bude naše spolupráce s vedoucím naší bakalářky či diplomky konkrétně vypadat, určuje (tak jako mnohé na světě) naše vzájemná dohoda s ním. Společná domluva o tom, jak by mělo vedení práce probíhat. A to od samotného počátku. Nebojme se proto na jeho podmínky zeptat předem. Odvažme se vyjádřit i své možnosti či preference. Však to známe: líná huba – holé neštěstí.

Stačí se všímavě rozhlédnout kolem sebe a zjistit, kde a v čem by mohla být závěrečná práce prakticky a smysluplně využita. Bakalářka ani diplomka totiž nepatří jen do školního archivu. Vynaloženou energii studentů je třeba zhodnotit v reálném světě. A tam by měla být také adekvátně odměněna. 

Jak si tedy nechat za svou závěrečnou práci zaplatit? Právě tak, že najdeme průsečík mezi jejím odborným zaměřením a skutečně existujícími výzvami, problémy či úkoly. A to kdekoliv nás něco takového zaujme. Nejlépe na pracovišti v rámci právě probíhající (či již dřívější) brigády, stáže nebo praxe. Užitečné podněty, které po nějakém řešení přímo volají, však můžeme nalézt i jinde – v mediálních sděleních, v našem okolí a v našem soukromém životě. Jde jen o to, aby to bylo „hodno“ odborného řešení. 

Dnes a denně se každý z nás setkáváme s řadou věcí, které by mohly fungovat o něco lépe. Případně o nich slyšíme od našich kolegů, kamarádů nebo rodinných příslušníků. Jsou to obvykle drobné „stížnosti“ na něco, co není tak úplně v pořádku. A přitom by být mohlo. I to může být vhodný impuls, abychom tomu věnovali svou pozornost. Potřebujeme zkrátka cokoliv, čím opravdu svému oboru nějak prospějeme. 

Už víme, že klíčem k úspěchu je volba tématu. A že kromě studijního oboru by optimální téma práce mělo zohledňovat také naše mimoškolní zájmy a záliby. Aby nás to ty dlouhé měsíce bavilo. To ale není vše. Důležité je nezapomínat na to, proč se vlastně vzděláváme – pro naše budoucí pracovní uplatnění. A ptát se tak, jak nás závěrečná práce přiblíží naší vysněné kariéře.

Skutečnou smysluplnost proto získáváme, když téma zaměříme směrem k našim profesním ambicím. Ano, jde o to udělat si ze studentské závěrečné práce regulérní rekvalifikační kurs. A to v odborné „specializaci“ chytře zvoleného tématu. Je to naprosto reálné. A je to nejen efektivnější, ale také pohodlnější řešení. 

Jak tedy na to? Jednoduše. Definujme si odborné (k zamýšlené profesní orientaci) odpovídající kompetenční požadavky. Zhodnotíme, kterým z nich naše znalosti či dovednosti ještě zcela nevyhovují – a právě na ně se zaměříme. Přesně tyto dosud neosvojené kompetence tak budeme ve své práci postupně nutně poznávat. Díky tomu, že je začneme využívat. Teprve tehdy se o ně totiž začneme pořádně zajímat. Tak jsme od přírody naprogramovaní – pro náš život nepotřebným věcem svou pozornost nevěnujeme. 

Jako příklad může sloužit zkušenost se studentem daňového oboru, který s volbou tématu otálel. Na můj dotaz proč – odpověděl, že neví, jak do školních ekonomických okruhů promítnout svůj sportovní koníček – fotbal. Nabídl jsem mu hned tři možnosti: hospodaření, účtování nebo zdaňování fotbalových klubů. Celý se rozzářil a divil se: ,,A to by šlo?“ Proč by nemělo.  

Všechno jde, když se chce. Jde jen o to udělat si na to čas a sepsat si opravdu pečlivě všechny své osobní preference. Všechno, co rádi děláme, co nám jde, co milujeme, co nás baví, co nás zajímá, v čem bychom se chtěli zlepšit. Cokoliv. Nejlépe vše. Bez velkého přemýšlení, jestli je to vhodné, či nikoliv. Prostě jen brainstorming. Pak už stačí jen uvážlivě posuzovat, porovnávat a kombinovat. A vybrat si to nejlepší možné. 

Obvykle si studenti svá témata volí ze standardní školní nabídky. Jde o zveřejněné seznamy tematických okruhů, které vypisují jednotliví vedoucí prací. Ne vždy si však z těchto možností umí každý vybrat to, co by ho zajímalo a bavilo. Co by ho profesně motivovalo. Či co by snad dokonce něčemu a někomu skutečně pomohlo. 

Je pak na studentovi, aby se zajímal, nakolik jsou tato školní témata závazná. Nakolik jsou naopak spíše jen orientačním „rozcestníkem“ a především podpůrnou informací. O možných směrech, kterými se student může vydat. Každá škola má v tomto ohledu svou zaběhnutou praxi. A to je třeba zjistit. 

Japonské umění šťastného života „Ikigai“ totiž na štěstí v práci nabízí ověřený recept. Obyvatelé Okinawy za svou dlouhověkost prý vděčí také pracovní spokojenosti. V čem tedy spočívá jejich tajemství? Ve schopnosti propojit čtyři zdánlivě nesourodé oblasti našeho života. Umět nalézt jejich funkční přesahy a v nich pak objevit jejich plnohodnotný průnik – onen svatý grál pracovního štěstí.

Tak tedy k těm oblastem – o co vlastně jde?

Za prvé jsou to naše zájmy, záliby a koníčky – to, čemu se s chutí a radostí věnujeme. Zkrátka to, co doslova milujeme.

Za druhé to jsou naše pracovní, profesní a odborné dovednosti – to, v čem jsme fakt dobří, co nám opravdu jde.

Za třetí jsou to potřeby okolního světa – to, co skutečně „svět potřebuje“, co zatím nikdo neřeší a přitom „to“ po řešení přímo volá.

No a nakonec za čtvrté je to ochota a připravenost toho okolního světa za vyřešení těchto (jeho) potřeb zaplatit.

Sečteno, podtrženo – štěstí v (nejen bakalářské) práci najdeme tehdy, když budou splněné všechny výše uvedené okolnosti – budeme dělat to, co nás nejen baví, ale také to umíme, přitom to svět potřebuje a taky nám za to zaplatí. Jak je to prosté, že? Samozřejmě není snadné tohoto ideálu dosáhnout. Reálné to však je. Proč se o to tedy nepokusit? Bakalářská práce je skvělou příležitostí se tohle vzácné umění „štěstí v práci“ naučit.