Kdy na bakalářce pracovat? A jak dlouho vlastně? Kdy s ní začít? Není ještě brzy? Kolik času jí celkem věnovat? Jak jí stihnout? Nechce se ti dělat svou závěrečnou práci na poslední chvíli a jen tehdy, když ti na ní náhodou zbyde čas? Není třeba. Jde to i jinak. V klidu, bez obvyklého shonu a stresu. 

S kým na bakalářce pracovat? Kdo by mohl pomoci? Koho si přizvat ke spolupráci? Na koho se moct obrátit o podporu? Nechce se ti být na to všechno sám? Nemusíš. A s námi rozhodně nejsi. Je skvělé mít parťáky.

Kde je to správné místo, kde by bakalářka měla vznikat? Kde všude je to vůbec možné a myslitelné? O jakých místech se dá uvažovat? Nechce se ti se svou prací zavírat doma? Případně ve škole nebo v knihovně? To dá rozum. Jde totiž o to být obklopen vhodným prostředím. Ano – prostředí je důležitým faktorem, který při tvůrčí činnosti (kterým závěrečná práce bezesporu je) velmi potřebujeme.

S čím vším si při vypracování bakalářky můžeš pomoci? Co vše ti může nějak posloužit? Jaká „výbava“ by se ti mohla hodit? Jaké věci se dají šikovně využít? Nechce se ti pracovat jenom se školními instrukcemi? Přijde ti směrnice rektora či obsah bakalářského semináře jako nedostatečně podpůrný „návod k použití“? Máš pravdu.

Co je vlastně bakalářka? Čemu je třeba se v jejím průběhu věnovat? Neorientuješ se v tom, z čeho všeho se vlastně skládá? Není ti to jasné? Nemáš představu, jak se do toho pustit? Nikdo ti to srozumitelně nevysvětlil? Že se musí hlavně napsat, ti moc nepomáhá? To, že se ti do nějakého psaní tak dlouhého textu příliš nechce, naprosto rozumím. Taky by se mi nechtělo.  

Jak se k bakalářce postavit? Jak se do ní pustit? Nevíš, jak v ní pokročit? Každý, koho znáš, s ní tak trochu zápasí? Nesedí ti způsob, jakým bys měl postupovat? Nevíš si rady? To, že se nikomu nechce věnovat jenom formální správnosti, je jasné.

Proč se vlastně věnovat bakalářce? Jaký to má smysl? Nevidíš pro bakalářku žádný důvod? Neznáš nikoho, komu by v životě opravdu pomohla? To, že se do toho nikomu moc nechce jen kvůli škole, je totiž naprosto pochopitelné.

Všeho moc škodí. Stejně jako se lék v nadměrném množství stává jedem, tak se i jinak užitečné informace stávají v dnešním informačním nadbytku zahlcujícím bludištěm. Namísto abychom byli informováni, býváme dezorientováni. V lepším případě pak setrváváme u svých starých přesvědčení, i když již nadále neplatí. 

Základním prostředkem našeho vzdělávání jsou bezesporu informace. Nemyslím však jen ty ze školní výuky či učebnic. Ani ty z moudrých knih, novinových stránek, televizních obrazovek či internetových portálů. Za ty nejdůležitější totiž považuji informace o nás samotných. O našem fungování. O nevědomých vzorcích našeho jednání.

Rozvoj našich kompetencí probíhá obvykle prostřednictvím procesu vzdělávání. Neuvědomujeme si přitom mnohdy, že podstata „vzdělání“ vychází (jak ostatně napovídá kořen tohoto slova) přímo a doslova „z dělání“. Nikoli tedy z pouhé (školní) docházky – a to ani do té nejlepší možné školy. Vzdělávání pak představuje především studium (studenta) vhodně podporované výukou (vyučujícího).