Ve škole nás provázely výsledky jako čísla získávaná matematickými operacemi. Dnes nám výsledky hospodaření ve firmě či doma sdělují naše finanční možnosti. Výsledky jsou však mnohem víc. Jsou vším, co vychází z nějakých činností či dějů, čeho se těmito činnostmi či ději záměrně a cíleně dosahuje. 

Charakter výsledku se (v jeho kvalitě a kvantitě) posuzuje obvykle ve světle jeho nutných vstupů.  Tedy porovnáváním toho, k čemu jsme se dopracovali s tím, co jsme pro to museli udělat. Vynaložené úsilí je důležitý parametr. Získáme tak nejen informaci o efektivitě, ale především o smysluplnosti našeho konání.

Výsledky mívají často pozitivní konotaci a představují tak úspěch nebo zdar. Jejich významovým protikladem jsou důsledky či následky. V každém případě to vše chápejme jako informace, které bychom měli brát v potaz. 

Výsledkem závěrečné práce není její sepsání, odevzdání, ani úspěšná obhajoba. Je to vyjádření toho, k čemu práce dospěla. Je to její závěrečné shrnutí komentující hlavní zjištění, stejně jako její návrhy a doporučení. Jde ve své podstatě o naplnění zamýšleného cíle. 

Výsledky jsou procesní fází, kterou se něco završuje a končí. Ale současně také začíná. Jak už to v životě bývá. Přejme si tedy, aby se výsledky naší závěrečné práce staly začátkem slibné kariéry. Na školní známky se totiž velmi rychle zapomene.

Explorací (zjištěním) na něco nového přicházíme, dozvídáme se a seznamujeme se s tím. A to díky tomu, že vyhledáváme a objevujeme pro nás dosud nepoznané. Vždyť kdo z nás nikdy nesnil o roli objevitele! Nyní k tomu máme unikátní příležitost.

Deskripce (popis) slouží ke zprostředkování našeho poznání někomu jinému. Mělo by jít o srozumitelné představení něčeho tak, aby si příjemce mohl o popisované realitě udělat co nejvěrnější představu. 

Klasifikace (třídění) je proces uspořádávání, rozlišování či rozdělování a seskupování podle určitých kritérií, parametrů, znaků či faktorů. Příbuznou metodou je kategorizace, která rozřazuje dle vlastností. 

Explanace (vysvětlení) má v kořenu českého výrazu slovo světlo. Jde tak skutečně o postup osvětlování, tedy vnášení více „světla“ do něčeho, co si potřebujeme sami lépe prohlédnout. Může jít o projasnění díky ujasňování či objasňování, jež vede k jasnějšímu předávání poznatků. A tím jistě i k žádoucímu porozumění a pochopení. 

Predikce (předpovídání) nám pomáhá připravit se na budoucnost. Měly by to být odborné odhady založené na ověřitelných datech či faktech. Mohou to být pravděpodobně očekávané trendy.

Jak poznat, kdy se která metoda hodí? Nejlépe podle užitku, který nám může přinést. Každá z nich by měla naší práci v něčem prospět. O tom, v čem a jak, rozhodujeme my sami. A to především naší ochotou to prostě zkusit! 

Tzv. „zkušenostní“ metody nám totiž umožňují získávat přímou zkušenost – tedy nikým a ničím nezprostředkované poznatky. Toto vlastní poznání je tak cenné nejen svou autenticitou, ale i svým „prožitkovým“ charakterem. Ten nás totiž může zajímat a bavit nepoměrně více, než ostatní metodologické nástroje. 

Výjimečná hodnota těchto empirických postupů spočívá ve vzájemné interakci s okolním světem. Naše dosavadní povinná „účast“ na zpracování závěrečné práce se může doslova proměnit a my si začneme užívat roli aktivního hráče, případně dokonce zapáleného tvůrce.

Užívat si užitečnost těchto metod ovšem není zadarmo. Stejně jako cokoliv jiného vzácného. Cenu, kterou za ně musíme zaplatit, je naše důkladné seznámení se s nimi. Naše investice se nám však vyplatí. (Připomeňme si, že závěrečná práce není jen prostředek zkušební, ale zejména vzdělávací.)

Čtivých a srozumitelných metodologických příruček není mnoho, ale kdo hledá, ten jistě najde. Metody pozorování, dotazování, měření a experimentování si naši studijní pozornost více než zaslouží. Pochopení důležitých rozdílů mezi sondou, rešerší a průzkumem nepřijde samo od sebe. Natož pak pro laika často nesrozumitelné nuance mezi před-výzkumem a výzkumem, jeho základní a aplikovanou verzí nebo kvalitativním a kvantitativním zaměřením.

Metody jsou cesty, kterými můžeme do omrzení bloudit – bez mapy a ponětí o jejich schůdnosti. Nebo jimi můžeme pohodlně kráčet – s přívětivým metodologickým „průvodcem“. Je to jen na nás, pro co se sami rozhodneme. Nezapomeňme na starou pravdu, která říká, že v cíli není dříve ten, kdo rychleji běží, ale ten, kdo vědomě jde správným směrem. K tomu ať nám dopomáhají naše smysly a jím zasvěcené metody! A.M.E.N.*

*A.M.E.N. = A Metody Empirické Nastudujme

Podstatou metod je nejen jejich spolehlivá návodnost, ale také následná ověřitelnost. V oblasti akademické, výzkumné či vědecké to využíváme dvojnásob. 

Myšlení je natolik běžnou záležitostí, že nám možná nepřijde užitečné se nad ním vůbec zamýšlet. Tam, kde však potřebujeme být srozumitelnější, tam je přesnější vyjádření použitých myšlenkových metod nezbytné. 

Myslet dozajista umíme. To, v čem bychom se mohli zlepšit, je odpověď na otázku „Jak myslet?“. Odpovědí je – vědoměji. Tedy uvědomovat si, jaký myšlenkový proces budeme potřebovat a používat. A s tím i spojená schopnost tyto myšlenkové pochody pojmenovávat, označovat, vysvětlovat, obhajovat, evidovat, popisovat a evaluovat. 

Nicméně tedy už prozraďme o jaké ty myšlenkové metody se vlastně jedná. Věřím, že jakékoliv vysvětlování je tady zbytečné, avšak malá prověrka znalostí může být na místě. Některé metody totiž užíváme v české a některé naopak v cizojazyčné mutaci. 

Ano, řeč je o srovnávání, zjednodušování, zobecňování, zevšeobecňování, přirovnávání, rozebírání, sjednocování, odvozování a usuzování. Tedy o komparaci, idealizaci, generalizaci, abstrakci, analogii, analýze, syntéze, dedukci a indukci. 

Podstatné je vědět, co přesně chceme zjistit. A kvalifikovaně odhadnout, kdo o tom může něco vědět. Jinými slovy řečeno, určit si cílovou skupinu osob – respondentů. A také to, zda ta skupina bude jen jedna, nebo jich bude více. To záleží na naší představivosti, preciznosti a energii, kterou jsme ochotni do výzkumného šetření vložit. 

Množství respondentů je další neznámá, kterou je třeba si ujasnit. Vcelku logicky vycházíme jak z celkového počtu, tak z hlavních charakteristik všech členů cílové skupiny. Důležité je, abychom dotazovali reprezentativní vzorek – tedy dostatečně velký soubor typických zástupců. V tomto ohledu nastudujme příslušné metodiky – podobně, jako si otevíráme kuchařku vždy, když (možná nejen poprvé) vaříme složitější jídlo. 

Občasnou výzvou bývá získání kontaktu na relevantní osoby – k jejich primárnímu oslovení. Druhá věc je pak tyto lidi k informační spolupráci přesvědčit. Ale to vše je nezbytnou součástí akademického tréninku, takže je třeba být nejen snaživý, ale hlavně trpělivý. 

Dilematu, zda zvolit dotazník nebo rozhovor, případně obojí, napoví reálná dostupnost respondentů, jejich časové možnosti a efektivnost naší vzájemné komunikace. 

Očekávané informace vychází z odpovědí respondentů. Jejich kvalitu předurčí námi pokládané otázky. Ptejme se proto srozumitelně – výsledné informace tím totiž zásadně ovlivňujeme především my sami. 

A kolik těch otázek vlastně mít? No přece tak akorát. Když jich bude málo, nic se nedozvíme. Když jich bude moc, ztížíme si jejich zpracování. Dobrým vodítkem může být už jen časová náročnost. A to nejen pro nás samotné, ale především pro naše respondenty. Jejich ochoty bychom si totiž měli vážit a využívat jí proto úsporně a uvážlivě. Jen tak budeme mít jistotu, že nám odpovídají pozorně a svědomitě. 

To nejdůležitější nakonec. Dejme si ruku na srdce a přiznejme si upřímně – jak my sami reagujeme na případné žádosti o vyplnění dotazníku? Však to znáte: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“

Za tyto informační zdroje totiž považujeme živé lidi, kteří něco (k našemu odbornému tématu relevantního) vědí a znají, ale ještě to nikde veřejně nesdělili. Může to být kdokoliv, kdo ví a zná cokoliv, co by nám informačně pomohlo. Někdy je ve svých pracech využijeme pouze jako doplněk, občas však jako hlavní zdroj. Ať tak, či onak – je třeba je získat. A to nejen ty lidi, ale hlavně od nich ty informace. Jak tedy na to? Pomocí „zjišťovacích“ šetření – rozhovorů a dotazníků.

Tyto tradiční sociologické nástroje stojí jak na racionální volbě vzorku respondentů, tak na odpovídající struktuře, srozumitelnosti a množství otázek. Rozhodovat se můžeme nejen mezi otevřenými či zavřenými otázkami, ale také mezi námi řízeným či neřízeným průběhem dotazování. 

Zásadním kritériem pro správnost našeho postupu je také zaměření výzkumu – na kvalitu či kvantitu. Podle toho pak volíme kvalitativní nebo kvantitativní metodiku. Ve zkratce lze říci, že kvantitativní způsob cílí zejména na vyjádření množství, kvalitativní pak na odhalení hlubších obsahových poznatků.

Aby nás výsledky naší práce profesně reprezentovaly, je třeba podtrhnout faktor reprezentativnosti. A ten pak pohlídat všude, kde je to jen trochu možné – u výběru dotazovaných osob, v úplnosti a vyváženosti dotazovaných kritérií a možností, stejně jako u formulace a uspořádání konkrétních otázek. 

Aby se odpovědi našich respondentů staly skutečně odpovídajícím informačním zdrojem, je nutné jejich využití nejprve (z)odpovědně nastudovat. Pusťme se do toho a položme otázku přednostně my sami sobě – „Umíme se ptát?“

Jaké informační zdroje ale hledat? Obvykle se studenti spokojí se dvěma – knihami a internetem, což jistě není dostačující ani správné. Podstatné je určit si spolehlivé kritérium, podle kterého si hledané zdroje roztřídíme. Těmi nejběžnějšími jsou věrohodnost, závaznost a aktuálnost. 

Začít bychom proto měli platnou legislativou – zákony a obecně závazné právní předpisy, upravující zvolenou odbornou oblast. Dále hledáme platnou oborovou regulaci, která vychází z dílny profesních asociací, svazů, komor, sdružení a cechů. Klíčové jsou veškeré firemní zdroje – například výroční zprávy či bulletiny. Výzkumné či akademické instituce publikují studie či průzkumná šetření. Odborné konference produkují sborníky příspěvků. Obligátně jsou to odborné publikace a periodika. Také učebnice či jiné studentské kvalifikační práce. Výborný zdroj představují služby monitoringu médií. Možností je nepřeberně, využít bychom měli všechny. 

Neopomenutelným informačním zdrojem jsou manuály a příručky k tvorbě, metodika a sepisování vysokoškolských prací. Jsou to ničím nezastupitelní rádci a průvodci od zkušených autorů. Nevyužít jejich tipů, návodů, rad, doporučení a podpory by byl hřích. V knihovnách i knihkupectví je jich k dispozici celá řada. Stačí si jen vybrat. 

A na konec to nejlepší. Doslova povinnými informačními zdroji jsou obsah bakalářských a diplomových seminářů a směrnice rektora k závěrečným pracem. Ty mějme při ruce neustále!

Připomeňme si, že jsme si celkovou práci na bakalářce (diplomce) rozdělili na čtyři etapy – přípravu, zpracování, sepsání a zhodnocení. A to vždy po dvou kalendářních měsících. 

Úvodní přípravě jsme věnovali listopad a prosinec. Začali jsme základními parametry – spokojeností, uměním, kompetencemi, vzděláváním, informacemi a všímavostí. Odpověděli jsme si na klíčové otázky – proč, jak, co, s čím, kde, s kým a kdy. A budovali jsme si jak hlavní předpoklady budoucí práce (principy Ikigai, vedoucího, tým spolupracovníků, časové nároky a možnosti, systém), tak její stěžejní stavební kameny (téma, problém, příčiny, kauzální souvislosti, předmět, cíl, strukturu a projekt). 

V čem z výše uvedeného už máme jasno? Co z toho se úspěšně podařilo? Co nám naopak ještě dělá starost? A čemu jsme snad dosud nevěnovali svou pozornost? Udělejme si poctivou inventuru – jako nutný předpoklad pro další efektivní postup. Jen když si teď v počátečním rozjezdu pořádně uklidíme, budeme vědět, čemu je třeba se ještě věnovat. A čemu se už můžeme (a měli bychom se) věnovat v další fázi! A že nás toho jistě čeká – podívejme se na to! 

Leden a únor zasvětíme druhé etapě – zPRACOVANÍ. Ano, s jistou nadsázkou řečeno – začneme na své práci “konečně pracovat”! Budeme na to mít k dispozici osm týdnů. Postupně probereme cizí i vlastní informační zdroje, stejně jako samotné informace, pracovní metody a postupy. Nakonec si ujasníme výsledky a to, jak s nimi naložíme.

Plán je na stole. S chutí do toho – a půl je hotovo!

Dlouhodobější a komplexnější záležitosti (jakými jsou i bakalářky a diplomky) mají obvykle své přirozené fáze vývoje. Nejdříve je to nápad, pak plán s přípravou a poté vlastní průběžná realizace. To vše nabízí zastřešit právě projektový přístup. Dříve nebo později se s ním v praxi setkáme. Proč tedy nevyužít příležitost naučit se ho tzv. „za pochodu“ a usnadnit si tak nelehký život studenta?  

Námi zamýšlený projekt bude užitečným polotovarem mezi počátečními myšlenkami a samotnou realizací. Bude to bezpečný mezistupeň, který nám pomůže lépe zformulovat jednotlivé prvky a části, zorientovat se v jejich vzájemných vztazích, stejně jako ověřit jejich kompatibilitu a návaznost. 

Už dvou – či tří – stránkový projektový dokument nám poslouží jako věrohodný model budoucího díla. Jeho strukturovanou „vizualizací“ se v předstihnu zorientujeme ve všech žádoucích a potřebných souvislostech. Naše práce na něm se vzápětí zhodnotí podruhé – jeho celý obsah totiž promítneme do pozdějšího textu práce. 

Seznámit se s projektovým postupem nebude těžké – informací k tomu nalezneme jistě víc než dost. Vyberme si však takové vysvětlení, které nám nabídne takřka bezprostřední použití. Podstatné přitom je, abychom si díky sestavovanému projektu uměli odpovědět na všechny základní, a k našemu záměru relevantní, otázky. Vědět předem PROČ, K ČEMU, KDO, S KÝM, PRO KOHO, OD KOHO, ZA KOLIK, CO, S ČÍM, JAK, KDE, KDY, ZA JAK DLOUHO se totiž rozhodně vyplatí!

Také závěrečná práce má svou nezbytnou hierarchii. Jedná se o předem danou formu – akademickou „štábní kulturu“. Mnohé školy poskytují dokonce tzv. „šablony“, které studentům pomáhají dodržet předepsané náležitosti. Kromě jednotlivých částí práce a jejich vzájemné posloupnosti k nim patří také rozsah a formátování. 

Stěžejní části práce jsou tradičně úvod, výchozí teoretická část (obsahují obvykle i dosavadní stav poznání), hlavní nebo také vlastní (praktická) část, diskusní či návrhová část a závěr. Samozřejmostí jsou formální nezbytnosti „před“ (titulní strana, poděkování, prohlášení, klíčová slova, abstrakt a obsah) a „za“ (bibliografie, rejstříky, seznamy a přílohy) samotným textem práce.

Celkové rozsahy bakalářky i diplomky stanovuje škola. Na autorském přístupu studentů však zůstávají rozsahy jednotlivých částí práce. Je vhodné, když jejich vzájemné proporce odpovídají zamýšlenému významu těchto dílčích částí. 

Předběžná struktura se v průběhu zpracování přetváří do konečné podoby a získává tak tvar obsahu. Srozumitelnost uspořádání potřebuje totiž nejen samotný autor při tvorbě díla, ale především čtenář při jeho následném využívání – pročítání a studování. Však si připusťme, kde všude, a jak často, nám obsahy různých příruček a manuálů pomáhají nalézt to, co právě hledáme. Takové kuchařky jsou toho skvělým příkladem.